Libošovice – Sluncem zalité Libošovice hostily před týdnem - v sobotu 3. srpna - už II. sjezd rodáků a přátel. Vše se odehrávalo na uzavřené návsi a v jejím nejbližším okolí. A když se člověk ponořil do probíhajícího programu brzo zjistil, že je v plně v režii zkušené a obětavé knihovnice Aleny Pospíšilové a její rodiny.

Celodenním setkáním provázela dcera Ajka Kyselo, manžel fotil a filmoval, a také maminka Anna Čubanová (86r.) všechno se zájmem sledovala a ještě rozdávala informace. Sama paní Alenka například připravila křest další knížky známého archiváře Karola Bílka: Cestička k domovu se vine. Představila a veřejně se starostou Vítem Svobodou ocenili práci libošovických osadních kronikářů. Rovněž zařídila, že „její“ místní knihovna dostala do záhlaví jméno bývalého oblíbeného libošovického kantora Antonína Blocha. Z Olomouce přijela za otce poděkovat jeho dcera. Ve svém vystoupení mimo vzpomněla, že její otec měl už v roce 1926 první rozhlasovou koncesi na příjem vysílání rozhlasu. Často dával radiopřijímač do okna školy a žáci seděli na zahradě a společně naslouchali.

Já jsem přijel na pozvání paní Aleny promítnout dokumentární film o mecenáši Bohuslavu Janu Horáčkovi – Návraty krajana Horáčka - který jsem natočil s podporou jeho Nadce BJH Českému ráji. Právě jeho štědrý dar 2 miliony a 630 tisíc korun umožnil, opravu místního kostela sv. Prokopa. A bezmála 500 000 pomohlo k vybavení penzionu.

V každou celou hodinu promítal v knihovně Miroslav Vaněk historické záběry Libošovic a jejích osmi osad. Bylo zajímavé slyšet, jak diváci na fotografiích poznávají své příbuzné či známé. Pan Zdeněk Studnička z Liberce se ale nad jedním snímkem ohradil, že na něm není to, co titulek uvádí. „To je naše stavení v Malé Lhotě“, dodal lakonicky. A protože na návsi mají starou zvoničku, ptám se po filmu pana Studničky, zda neví, kdo tam zvonil. Dovídám se, že jejich babička Růžena Kroupová. .

Jednu z fotografíí z dokončované smuteční síně na hřbitově doprovodila paní Koudelková, která přijela z Tábora nad Lomnicí svérázným příběhem, který se traduje. Když byla kolaudace, tak se oslavovalo a řemeslníci si nechali ze Sobotky přivést rakve a druhý den ráno je tam našli v těch rakvích dospávat...

Během setkání rodáků jsem ještě v kostele sv.Prokopa poznal Libuši Kollovou, ředitelku oblastní Charity a Domova spokojeného stáří v Libošovicích. Zmínila, že v minulosti zvonila umíráček za některé zemřelé obyvatele domova.

Poznal jsem také kuchaře Lukáše Kučeru, který také zvonil v Libošovicích. Zkušenosti okoukal od Marie Loudové, která tam kdysi zvonila. Naposledy tloukl srdcem na velký zvon 18. prosince 2011, to když zemřel někdejší prezident Václav Havel. „Se zvonkem umíráčkem jsou nyní problémy, protože je utržené táhlo...“.

O své zvláštní cestě ke službě zvoníka se mi svěřil i psycholog František Kozderka z Malechovic. Tam převzal zvonění po zemřelém zvoníkovi Josefu Tomsovi, který mu zemřel po srdeční příhodě téměř v náručí. V minulosti byl zvonek na lípě u Nováků. Po jedné bouři lípa padla, tak je nyní zvonek na dřevěné sloupové zvoničce.
(moh)