Libošovice - Na pozvání zvoníka Lukáše Kučery jsem v minulých dnech absolvoval malou výpravu za velkým zvonem libošovického kostela sv. Prokopa. Doprovázel nás ještě Míra Vaněk, který pečuje o webové stránky www.libosovice.cz, a tak mu nic nesmí ujít. Cesta byla tradičně poměrně náročná.

Při svých cestách za zvoníky a kostelníky v Českém ráji se často dostávám do míst, která nejsou běžně přístupná. Hlavně kostelní zvony jsou zavěšené, když ne pod vrcholem věže, tak dost vysoko ve zvonových patrech. K nim vedou točité kamenné schody, které se v posledních metrech mění ve schody dřevěné v lepším případě se zábradlím. Někdy se ke zvonům člověk může dostat jen po příkrém žebříku. Ještě složitější bývá přístup ke zvonům v malých sanktusních věžičkách nad hlavními kostelními prostory.
Na svého průvodce Lukáše musím prozradit, že pracuje jako kuchař v Jičíně. V obci stojí v čele mysliveckého sdružení, které má rozsáhlou honitbu. V den naší výpravy organizovali velkou brigádu, takže už měl od rána za sebou kus práce a fyzického nasazení. Klíče od kostela nám půjčila Libuše Kollová, ředitelka Oblastní charity. 

Výstup začínal kamennými schody ke kůru, kde jsou stále funkční varhany. K ním se potom vracíme při zpáteční  cestě. Stoupáme výš, kamenné schody končí a v dalším patře nás už čekají dřevěné schody. Než začíná Lukáš dál stoupat, všímám si na podlaze nebo opřená o zeď odložená kostelní roucha, a v jednom z rohů odpočívají dvě velká závaží, která dříve poháněla stroj věžních hodin. Už je to dlouho, co se odmlčely…  Na zemi je také dost ptačího trusu, kterého se stoupáním ke zvonovému patru stále přibývá. To je bolest většiny kostelních věží, proto musí být dobře uzavřené proti hnízdění a návštěvám různých nezvaných hostů. 

Lukáš jde první, za ním se opatrně sunu já, v batohu mám potřebnou výbavu, malý foťák s širokoúhlým objektivem a diktafon. Mirek výpravu uzavirá. Vrstva hnojiva na schodech přibývá… To už Lukáš zvedá poklop a mizí v tmavém otvoru zvonového patra. Držím se různě zábradlí a trámů a soukám se za ním. Nic zpočátku nevidím, jen malé záblesky světla přicházejí štěrbinami v dřevěných žaluziích. Až teprve později – kdy se náš zrak přizpůsobuje tmě tak si všímám hmoty velkého zvonu nade mnou. Snažím se různě obcházet a fotit. Lukáš ujišťuje, že podlaha zvonového patra je v pořá dku, ale trus nám všem vrže pod nohama. Blesk malého foťáku dost polyká tma, takže na snímku osvětluje jen nejbližší věci. Půjčuji ho Mirkovi, který je vyšší, a tak může detailněji snímat výzdobu na těle bronzového stařešiny. 
Lukáš se snaží luštit doprovodné texty, moc na to ale nevidí. Podávám mu proto mobil s rozvícenou svítilnou.  A v zápětí zapínám diktafon, protože Lukáš už něco předčítá. 
"1574 - slyším první letopočet a Boleslawy"… starý typ písma, šero a zašpiněný zvon komplikuje mému průvodci identifikaci nápisů na zvonu. Nahlas ale reaguji na slovo Boleslav a vybavuji si dávné zvonaře z Mladé Boleslavi, mimo jiného i Petra…

  "Petr zvonař z Mladé Boleslawy , pokračuje Lukáš... Slyším také Mirka, jak už plánuje další výpravu, s lepší vybavením. Ptám se dál, co se dá na zvonu ještě odhalit. Lukáš i Mirek se snaží zvon různě naklánět, aby byl text čitelnější. Lukáš dál cituje : 

"Tak jest zajisté Bůh miloval svět, že syna svého jednorozeného dal, aby každý kdož věří v něho nezahynul, ale aby měl život věčný. Sv. Jan, kapitola VIII".>

  Druhý nápis zase luští Mirek:   

   "Léta Páně 1574 sdělal jest tento zvon zvonař z Nového Města pražského nakladem Petra Zvonarze WB BOLESLAWY MLADY."

Nápisy a různé reliéfy jsou na čepci, tj. vrcholu zvonu, na jeho boku tak na samém dolním obvodu zvonu- věnci. První zvony byly často bez výzdoby a nápisů. (Zvon Maria v Libuni z r.1495 je anonymní…) Ale už od v 15. století, jak se rozvíjí řemeslná zručnost, zvonaři postupně své výtvory bohatě zdobí. Objevují se latinské a české nápisy, s věnováním, biblickými texty, datují a autorizují se.
V závěru výpravy požádám Lukáše, aby železným srdcem dvakrát udeřil do zvonu. Jeho pěkný zvuk si zaznamenám na  magnetofon. Takhle naposledy Lukáš s Prokopem zvonil při úmrtí prezidenta Václava Havla v prosinci 2011. Stařešina má pěkný hlas a dlouhý dozvuk. Jeho další zvukové charakteristiky si netroufám určit, to si proměřila před časem varhanice a zvonice Zdeňka Nečesaná z Března u Mladé Boleslavi. Jeden čas zastávala funkci diecézního kampanaloga. 
Potom si ještě dokumentuji prázdné místo vedle Prokopa na stolici, kde byl další zvon. Také vysoko v trámoví zeje  místo a visí prázdná dubová hlava od malého zvonku. Také tady se válečné rekvizice podepsaly. Nakonec se opatrně vracíme dolů, první stupně schodů  raději slézám po zpátku a rukama se přidržuji trámů a zábradlí. 
Zastavuji se ještě u barokních varhan, které před tím sloužily v Mladé Boleslavi, ve zrušeném kostela sv.Václava. Do Libošovic byly převezené v létě roku 1788. Varhany jsou stále funkční, jejich konstrukce je přisuzována varhanáři Krásnému z Prahy. Na opravách se v minulosti podílel i známý varhanář Josef Kobrle z Lomnice nad Popelkou. Na velebný nástroj při mších hrála třeba paní Anna Čubanová (*1927), která žije na odpočinku v nedalekých Malechovicích. Je však škoda, že se nepodařilo při opravě kostela v roce 2002, na kterou mecenáš Horáček přispěl částkou více než 2 a půl miliony korun, že se soboteckému vikariátu nepodařilo restaurovat tento velký zvon a věžní hodiny. Libošovice by si hlas svého zvonu určitě zasloužily.
(moh)