Je mnoho míst na světě, která jsou krásná, která uchvátí člověka na celý život. Místa, kam se rádi vracíme, místa, na která si rádi vzpomeneme. Je však jedno místo, které má i duši.

Malebná krajina, povrch jako zčeřená hladina, lesy kde se prohání vítr, slunce svými paprsky lechtá po větvích stromy, které se pod tímto náporem zlehka pohupují, vlní se a shazují jehlice, vytvářející na zemi koberec, po kterém se s ostražitostí a nehlučně prochází zvěř, která lesu umí naslouchat nejlépe.

Louky, to jsou celá moře unášející na své hladině pestrobarevné kvítí, ke kterému se ponoří nejeden motýl, pilná včelka a vůbec každý, kdo zrovna dostal chuť na sladký nektar. I tato moře mají své ostrůvky, kde nalezne útočiště každý živý tvor.

Slunce si přálo zrcadlo a taky jich zde dostalo tolik, aby se mohlo vždy na své pouti ujišťovat, že zde není nic tak životodárného a jasného, jako je ono samo. Potichu, vždy, když vládce nebe ulehne, si oblohu propůjčí hvězdy. Skromně, avšak o to krásněji vytváří na zemi svůj obraz, kterému se snaží, leč marně, jasem vyrovnat drobné světlušky.

Když ráno slunce vychází, první, kdo si přeje dotknout jeho ranního dechu, jsou skály, jako prsty ze země deroucí se. Vypadají, že svádí křehký boj s rovnováhou a drzým větrem. Ovšem je to jen klam. Tito velikáni zde stojí od počátku věků a mohli by prozradit o tomto kraji vše. To ovšem nejsou jediní vypravěči dávných časů. I lidskou rukou díla stvořená tu tvoří střípky minulosti. A jen těžko bychom si mohli zdejší scenérii bez nich představit. Je málo míst s tak osobitým kouzlem a koncentrací tolika přírodních, kulturních a historických skvostů jako je toto.

S nadhledem tuto pokladnici Čech chrání, s přirozenou, po věky zakořeněnou úctou, hrad Trosky. Toto je místo, kde Bůh sedmého dne odpočíval. Český Ráj.