…řekl by asi legendární voják Švejk své hospodyni, kdyby zažil od pondělí do středy tohoto týdne to co já.
O Situaci kolem Pojizerských listů jsem už kdysi psala. Nebyla nijak růžová, ale svitla nám naděje…A od počátku února začaly vycházet Nové Pojizerky. Těžko hledaly své místo u čtenářů, ale díky nové grafické podobě a troufám si říci i zajímavému obsahu si začaly hledat své místo na slunci. A věřte, že to nebylo jednoduché. Mezi vším tím bulvárem, časopisy apod.
Držitel ochranné známky NOVÉ POJIZERKY získal na poslední dražbě i práva k Pojizerským listům a vypadalo to, že nejstarší NEZÁVISLÝ ČESKÝ týdeník bude fungovat.
Pomalu, opravdu zvolna začali přibývat předplatitelé, zvyšovala se inzerce. My jako redakce jsme snad konečně za podpory Vás čtenářů našli novinám odpovídající tvář. A přišel šok.
Když jsem v pondělí přišla do redakce , vypadalo to, že budeme vycházet jako regionální čtrnáctidenník. Během čtyřiadvaceti hodin bylo všechno jinak. Když jsem ve středu 28.dubna dostala do ruky třinácté číslo NOVÝCH POJIZEREK, s údivem jsem se na první stránce v červeném rámečku dočetla, že další číslo vyjde až 2.června.
Během tři a půl hodiny jsme museli vyklidit stávající prostory redakce. Stůl, archivy… Zůstaly nedopsané články, rozepsané rozhovory, pozvánky do kultury a celá řada otevřených problémů lidí,kteří se na nás, jako na nezávislé noviny,,,,,,, obraceli se svými potížemi. A věřili , že pomocí nezávislých novin někdo upozorní na jejich problémy.
Pan majitel nám poděkoval za práci. Vyrovnal se s námi finančně …..a je konec. Máme si nechat rozležet v hlavě, zda budeme chtít pracovat pro Nové Pojizerky, které mají od června vycházet jako regionální měsíčník
Moji milý čtenáři a milé čtenářky, je hluboká noc.zatímco děti spí já tady sedím u počítače a vzpomínám. Prožila jsme s Pojizerskými listy čtyři roky svého života, vlastně skoro pět let. Když se mi podařilo dostat se jako externistce do týmu redaktorů, považovala jsem si to za čest. S úctou jsem pročítala nejstarší ročníky vystavené v českodubském muzeu. Tam ve stínu Karoliny Světlé jsem si uvědomila jak moc toho tyhle noviny dokázaly ,vlastně již od počátku své existence, udělat pro krásu a zachování českého jazyka, našeho národního sebevědomí, cítění …..
Snad si řeknete, že používám archaická slova. Že něco takového není možné v dnešní době a že nějaké vlastenectví nikoho nezajímá…. Omyl. Asi je to díky výchově v rodině, báječnému učiteli českého jazyka Mgr. Jarošovi a spoustě dalších lidí, kteří na mě měli vliv. Ale já jsem to takhle nějak cítila.
Začínala jsem na vlastivědném okénku, postupně jsem začala dělat regionální zpravodajství a publicistiku. Narodila se mi dcera, dokončila jsem studia . Svou cestu ke mně našli maminky s malými dětmi, tělesně postižení i občané, které štve současný život i nešvary regionálních politiků ….
A teď se cítím jako někdo, kdo je zklamal. Ačkoliv na rychlém konci Pojizerek nemám nejmenší vinu.
Možná vás to překvapí, ale je mi, jako by nám zemřel někdo z rodiny. Někdo milý a blízký. Někdo kdo odešel bez jediného slůvka rozloučení náhle, a bez varování… Zůstaly jen vzpomínky. Ale vyrovnat se s tím……
Laskavý čtenář pochopí a pokud jsme někde udělali nějaké chyby, tak snad i promine…
Talli