LETOŠNÍ ŽIVOTNÍ JUBILEUM REŽISÉRKY, SCENÁRISTKY A SPISOVATELKY VĚRY ŠIMKOVÉ-PLÍVOVÉ, první dámy českého dětského filmu, připomíná Muzeum a Pojizerská galerie v Semilech výstavou seznamující pod příznačným zázvem „Pojďme si hrát“ s jejím životním dílem. Muzeum využívá vzácné příležitosti také k tomu, aby zdůraznilo její vztah k rodnému kraji, který svými filmy oslavila tak, jako žádný z jejích současníků hledajících a nalézajících své uplatnění v kulturní aumělecké činnosti

Děj třinácti ze sedmnácti filmů, které od roku 1964 režírovala, umístila do Podkrkonoší. Se svým štábem je natáčela v Chuchelně, Tatobitech, Železném Brodě, na Malé Skále, ve Vysokém nad Jizerou, Jesenném, Roprachticích, Pasekách, Rokytnici nad Jizerou a jinde. Podařilo se jí to mimo jiné i proto, že jej, podle vlastních slov, prochodila křížem krážem a dobře ví, jakými proměnami prochází v průběhu roku, v různých denních dobách i při změnách počasí, a všech jeho proměn umí ve své filmové tvorbě tvůrčím způsobem využít. Měla a stále má velmi blízko také ke zdejším obyvatelům, mezi nimi objevila hodně vhodných představitelů pro hlavní i vedlejší role svých dětských i dospělých hrdinů. Za bezmála čtyři desítky let od prvního úspěšného vystoupení na Mezinárodním festivalu dětského filmu ve španělském Gijonu (1965), kde získala Hlavní cenu za Káťu a krokodýla, byly její filmy Lišáci-myšáci a Šibeničák (1970), O Sněhurce (1971), Přijela k nám pouť (1973), Jak se točí Rozmarýny (1977), Brontosaurus (1979), Hledám dům holubí (1985), Krakonoš a lyžníci (1980), Nefňukej, veverko! (1986), Veverka a kouzelná mušle (1988), Kruh (2001) aj. oceněny více jak padesáti cenami za režii a hlavní role, cenami kritiků a dětí. Byla mezi nimi i Hlavní cena a Zlatý lev z prestižního Mezinárodního festivalu v Benátkách za film Tony, tobě přeskočilo (1968), hlavní cena Mezinárodního festivalu dětského filmu v Chicagu za film Mrkáček Čiko (1982) aj., dále hlavní ceny z národních festivalů dětského filmu v Ostrově nad Ohří (4x hlavní cena, 4x cena za hlavní roli a 3x cena dětí), v Českých Budějovicích a Gottwaldově, z mezinárodních filmových festivalů ve francouzském Bourboulle, belgickém Bruselu, portugalském Tomaru a ukrajinském Artěku. Ocenění za celoživotní filmařské dílo se jí dostalo v roce 1999 na filmovém festivalu ve Zlíně a konečně za vklad do rozvoje světového dětského filmového umění na Mezinárodním filmovém festivalu v Soči (2002). Od roku 1964 režírovala sedmnáct filmů s dětskou tematikou, tolik, jako málokterý režisér na světě. Třináct jich režírovala sama, čtyři společně s dlouholetou přítelkyní-režisérkou Drahomírou Královou. Jako osmnáctý film natočila v roce 2001 - opět s Drahomírou Královou - pro Českou televizi pohádku Vohnice a Kyliján. Nikdy se netajila tím, že raději točí filmy podle vlastních, než cizích scénářů. Podle nich natočila jen pět filmů, ale tento údaj není docela přesný, protože dva z nich - Artuš, Merlin a Prchlíci (1995) a Kruh (2001), byly rodinnou záležitostí: náměty a scénáře pro ně napsala její dcera Kateřina Priščáková. Paní režisérka Věra Šimková-Plívová myslí na svůj rodný kraj také jako spisovatelka. Dvakrát ve svých knížkách zviditelnila také Základní uměleckou školu v Semilech a její žáky - autory ilustrací k nim, jednou dala příležitost „vyniknout“ svým vnučkám. Napsala a vydala sedm knížek pro děti, poslední, do literární podoby přepsané scénáře zatím nerealizovaných filmů, z nichž jeden je baladou a druhý chuchelskou pohádkou, k jejímu životnímu jubileu pod názvem Divizna + Vlčice, vydala Městská knihovna a vytiskla Glosova tiskárna v Semilech. Tato knížka bude mít při vernisáži semilské výstavy svůj křest. Věra Šimková-Plívová vyšla z prostředí ochotnického divadla. V něm se neuplatnila jen jako herečka, ale později také jako režisérka i autorka dvou divadelních her, ale již také její rodiče, kteří se spolu seznámili právě na zkouškách lomnického divadelního spolku. Dodnes příležitostně spolupracuje nejen s chuchelskými a semilskými ochotníky, ale také se studenty semilského gymnázia. Ochotníky obsazuje do některých vedlejších rolí. S chuchelskými neherci natočila podle vlastního námětu a scénáře Zrození, svůj druhý středometrážní film na FAMU i absolventský film Než se rozhrne opona. Výstava nabídne návštěvníkům hodně informací o životním příběhu i díle Věry Šimkové-Plívové, ale zprostředkovat jim může jen některé, protože pracuje s fotografiemi a dalšími zatím jinde nezveřejněnými dokumenty, jejími studijními poznámkami kresbami a deníkovými záznamy. Na výstavě pochopitelně nechybí ani filmové plakáty, festivalové ceny a diplomy. Nedílnou součástí výstavy jsou obrazy její sestry-malířky Břetislavy Pospíšilové-Plívové (*1930), představené ve výběru, v jakém se s nimi ještě nikdy návštěvníci výstav nesetkali. Antonín Langhamer