Krajina Českého ráje je známá svým bohatstvím na středověkou minulost v podobě opevněných sídel. Není náhodné, že svým půvabem a skrytým tajemstvím lákaly tyto památky mnohé umělce již v období romantismu. I dnes se těší naše hrady vřelému zájmu turistů i odborníků. Samotná věda o hradech – kasteologie – je dnes již interdisciplinárním odvětvím, jenž v sobě zahrnuje zejména historii, stavební dějiny a archeologii. Je tedy již velmi vzdálena oněm dobám romantismu (což je možná i trochu škoda), kdy umělci inspirovaní pozůstatky hradů „rekonstruovali“ slovně či malbou minulé děje a osudy hradních pánů.

     Na první pohled se může zdát, že o hradech a jejich problematice bylo napsáno tolik, že nelze přispět ničím novým. Opak je pravdou. Nejenže jsou stále objevovány hrady nové (např. hrad Křineč u Branžeže), ale i ty již známé mohou třeba pro archeologa skrývat nejedno příjemné překvapení, nejčastěji v podobě fragmentů keramiky, které mnohdy díky své chronologické citlivosti vrhají nové světlo na dobu založení i průběh existence hradu.

     Nicméně je nutné počítat s některými úskalími. Z pohledu historika je bernou mincí při identifikaci existence hradu první písemná zmínka, nejčastěji přímo o jeho majiteli, zpravidla v podobě přídomku (např. Bartoš z Valečova). Při komplexním hodnocení však nelze pomíjet ani výsledky stavebně historického průzkumu či výše zmíněného výzkumu archeologického. Máme-li k dispozici výsledky z těchto třech zdrojů, není výjimkou, že se mnohdy diametrálně odlišují. To je samozřejmě ovlivněno charakterem pramenů, se kterým jednotliví odborníci pracují. Z těchto zdánlivě nesourodých informací jsme nuceni vycházet při pokusu o historickou rekonstrukci (či spíše konstrukci) středověké situace a s ní spojených dějů.

     Dříve než bude pojednáno o vlastních hradech, je na místě uvést historický kontext a vůbec důvody budování šlechtických sídel v námi sledované krajině.

     Oblast Pojizeří je možné přiřadit k tzv. starému sídelnímu území, to znamená, že člověk ho svou sídelní aktivitou poznamenal již od nejstarších dob. Během pravěku žil člověk s přírodu v poměrně stabilní symbióze, kterou lokálně vážně narušil (Pozn. P.J. – dobře dokumentovatelné v členitých terénech jižní a centrální části Českého ráje) v průběhu mladší a závěrečné doby bronzové (14. – 8. století př. n. l.) odlesňováním, poměrně intenzívní zemědělskou činností a tím vyvolanou půdní degradací. Na tuto činnost bylo v menší míře navázáno i v období raného středověku, zvláště od 10. století, kdy opět začíná porušování oné křehké rovnováhy. Zdejší kraj si můžeme představit asi následovně: při pohledu z ptačí perspektivy uvidíme meandrující tok Jizery, která slouží bezpochyby jako komunikační i orientační tepna v jinak obtížně přehledných lesích. V tomto „zeleném moři“ však člověk zanechal svou nesmazatelnou stopu v podobě odlesněných sídelních komor s polnostmi a obydlími. Snad takto by situaci v kraji na Jizeře popsal pozorovatel někdy v době rozvíjejícího se raného českého státu. Jistě by ho zaujala i centrální opevněná místa, v jejichž okolí se osídlení koncentrovalo. Krůček po krůčku se tak dostáváme k raně středověkým hradům (ve starší odborné terminologii je označujeme jako „staroslovanská hradiště“), které byly jakýmsi předchůdcem vrcholně středověkých šlechtických sídel. Zde náš výklad započneme.      Hradiště byla budována buď na exponovaných, přírodně dobře chráněných místech (ostrohy, ostrožny, skalní plošiny) či naopak v místech nížinných, v meandrech řek – nazývaná pak jako hradiště blatná. Nejvýznamnější hradiska byly od 11. do 1. poloviny 13. století součástí tzv. hradské soustavy, což v praxi vypadalo tak, že celé území tehdejšího českého státu bylo rozděleno na hradské provincie s centry právě na hradištích. Zájmy knížete zde zastupoval na tom kterém hradišti správce. Střední a horní Pojizeří náleželo pod správu v (Mladé) Boleslavi. Hradiště se rozprostíralo na místě dřívějšího pravěkého hradiště a pozdějšího vrcholně středověkého hradu. Hradiště tohoto typu měly z hlediska obrany jednu zásadní nevýhodu, která spočívala v jejich poměrně značné rozloze (často několik hektarů) a tedy nutnosti velkého množství obránců. V neklidných dobách plnily raně středověké hrady i funkci refugií (útočišť) pro obyvatele okolních vsí, kteří zde hledali bezpečí. Proto bylo mimo jiné nutné budovat hradiště tak rozsáhlá. Pokud se nedochovaly žádné písemné zmínky, lze se jen dohadovat (na základě archeologických pramenů) jak původní zástavba vypadala a kde mohlo být sídlo „správce“.

     Pozemkové vlastnictví v raném středověku bylo na první pohled poměrně jednoduché, jelikož jediným vlastníkem veškerého území byl kníže (později král). Ten se obklopoval svými věrnými, kteří tvořili jeho družinu, vojenskou ochranu. Právě v řadách knížecích družiníků byl nejspíše započat proces vzniku a emancipace pozdější šlechty. Protože si kníže chtěl své družiníky držet v závislosti, ale také i věrnosti, propůjčoval jim za jejich služby určitá území. Tato území, která si pochopitelně chtěli družiníci co nejdéle zachovat, pak byla spíše neformálně děděna na potomstvo. Zde postupem času vyrůstala, nejprve skromná, později o poznání okázalejší šlechtická sídla. Toto byly, velmi zjednodušeně uvedeno, první kroky osamostatňující se šlechty.

     Nyní se z výkladu obecných tendencí vraťme opět do Pojizeří sklonku raného středověku, konkrétně zastavme se ve 2. polovině 12. století. Tehdy zde vlastnili rozsáhlé statky jednotliví členové rodu Markvarticů. Někdy v 70. letech 12. století došlo k soukromé fundaci cisterciáckého kláštera Hradiště jedním z Markvarticů (snad Heřmanem řečeným Černý). První konvent sem přišel patrně z opatství v Plasech. Cisterciáci byli zváni do nehostinných či jen řídce osídlených míst, kde bylo nutné započít s kolonizací. Výjimkou to nebylo asi ani zde, kde se záhy stali nikoli bezvýznamným pozemkovým vlastníkem. Postupem času se i v písemných pramenech začínají objevovat indicie (zejména přídomky) vzniku samostatných šlechtických sídel Markvarticů v tomto kraji. K roku 1188 je zmiňován výše uvedený Heřman, kdy se píše po Markvarticích (u Jablonného v Podještědí), kde se patrně nalézal jeho dvorec. Dalším členem tohoto rodu, u kterého tušíme místo jeho sídla, je Markvart (syn Heřmana) z Března. Jeho syny byli Jaroslav a Havel, kteří svojí úspěšnou dráhu začínají v družině krále Václava I. (1230-1253). V tehdejší době byla ještě stále veškerá půda formálně majetkem panovníka a jednotliví velmoži ji, jak již bylo výše uvedeno, dostávali jen do osobního užívání. Proto se synové Markvarta zdržovali v blízkosti panovníka, který jim mohl umožnit samostatnou pozemkovou držbu a založení vlastního sídla. Dříve se dočkal starší Jaroslav, který se píše k roku 1239 jako Gerozlaus de Hrusciz (tedy Jaroslav z Hruštice). Rodové sídlo Hruštice se nejspíše nacházelo na území dnešního Turnova u kostela sv. Matěje, což podpořil i nevelký archeologický výzkum. Nás by samozřejmě zajímalo, jak ta původní šlechtická sídla – dvorce, kurie – asi vypadala. Nemůžeme si dělat přílišné iluze, s podobou pozdějších vrcholně středověkých kamenných hradů neměly takřka nic společného. V Pojizeří nebyl žádný takový dvorec archeologicky ve větší míře zkoumán, nicméně můžeme vycházet z výsledků výzkumu v Bedřichově Světci na Mostecku. Tamější panské sídlo mělo minimálně dvě odlišné stavební fáze. Nacházelo se v intravilánu vsi, severozápadně od románského tribunového kostela sv. Jakuba, který je stavebně historicky datován do 30. let 13. století. O vlastní stavební podobě sídla toho však moc nevíme. Během archeologického výzkumu bylo identifikováno jen několik zahloubených objektů, celý areál pak byl obehnán dřevěnou palisádou. Někdy kolem poloviny 13. století doznalo sídlo výrazné přestavby, bylo rozšířeno a obehnáno 5 m širokým příkopem. Pokud bychom hledali v písemných pramenech majitele, byli bychom úspěšní. K roku 1238 je na listině mezi svědky zmiňován jakýsi Ahně ze Světce. Ten je považován za jednoho z klientů mocného rodu Hrabišiců.

     Pro nejstarší šlechtická sídla je charakteristické (nikoli vždy) umístění v blízkosti románských emporových kostelů. Obecně se má zato, že šlechtic nechal ze svých prostředků kostel vystavět a potom měl právo absolvovat mše na vyvýšeném místě empoře či si nárokoval právo být v kostele pohřben.

Autor textu: Martin Nechvíle (externí spolupracovník historického odd. VMG v České Lípě)