Doba se mění. Mění se zvyky, mění se vztahy mezi lidmi. Mění se poměry celkově. Dnešní svět je na hony vzdálený světu, ve kterém který žily naše babičky. Světu na přelomu 19. a 20. století. Přitom to není tak dávno, kdy naši předkové chodili do školy, pracovali v úřadě nebo v továrně. Není to tak dávno, ale poměry a zvyklosti, které tehdy vládly, zdají se nám dnes jakoby z jiného světa. Málokdo z našich dětí si již dovede představit, že by absolvoval studium na gymnáziu konce 19. století, málokterý „dospělec“ si dnes již stěží připustí situaci, kdy by denně docházel do zaměstnání například do c.k. úřadu nebo do fabriky z přelomu 19. a 20. století.

Posuďte sami.

     O tom, jak se v druhé polovině 19. století pracovalo v obchodě vzpomíná Quido Josef Šimek z Litomyšle :

      Obchody se otvíraly v šest ráno v zimě, v pět v létě, a otevřeny byly do desíti večer. Celý den se pracovalo, prodávalo, vážilo se do “foroty“, čistilo se, ruce se do kapsy dát nemohly, protože se nosily zástěry. Mrazy byly, pokud se pamatuji, daleko krutější než dnes. Byli tu starší, již vousatí mládenci i bezvousí učedníci. Mládenec, také se říkalo comis, měl plat šedesát až osmdesát zlatek ročně, prádlo, byt a stravu, každou druhou neděli měl, jak se říkávalo „ausgang“, to byla odpolední vycházka. Na takovou vycházku dostával mládenec na útratu zlatku. V šest hodin musel být už zase za pultem a neutracené peníze musel vrátit. Co utratil, to se vtáhlo do stravy- každý měl v knize své folio. Také do kostela musil mládenec chodit každých čtrnáct dní, v neděli na „velkou“, v jedenáct dopoledne. Svoje peníze nesměl u sebe ani comis, tím méně učedník nosit. Jak vstoupil do služby, musel odevzdat svoji hotovost panu principálu, a ta hotovost se zapsala do jeho folio. Plat brával comis při odchodu ze služby. Unesl to hladce, obzvláště, když nedobíral vůbec nic. Odečtlo se všechno, co spotřeboval, šaty, boty, prádlo, a tak nula od nuly pošla… V neděli a ve svátek se krámy nezavíraly, ale odpoledne nebylo tak mnoho co dělat, a tak mládenci pracovali pro sebe. Mívali tlusté vázané knížky a do těch si zaznamenávali různé druhy zboží, cenu, původ, odkud se objednává…To byla jakási přípravka k pozdějšímu osamostatnění.

     Pracovní doba v tehdejším obchodě se nám dnes zdá nepředstavitelná. A co všechno museli stihnout udělat učedníci …

     A kdo měl to štěstí a mohl pracovat v kanceláři, úřadě či bance potýkal se se stereotypy.

     Takto vzpomíná Josef Svatopluk Machar (1864-1942), spisovatel a básník, který prožil dlouhá léta jako bankovní úředník ve Vídni :

      Jako tramvajový kůň jdu denně z rána do svého úřadu a jako tramvajový kůň se večer znovu vracím. Úřad – stále týž. Šedivá, zaprášená místnost. Práce – stále tatáž. Dnes to, co byla včera, předevčírem a co bude zítra, pozítří. A lidé, ach přejedl jsem se jich v prvém týdnu svého pobytu zde a mám je nezměněné den co den dál. Strašné živobytí, taková šedivá jednostrannost. Prométheus přibitý ke skále měl alespoň změnu, sup mu užíral játra, ale zde má člověk pocit, že se na něj usazuje prášek…, na duši, na mozek, na myšlenky, a ten že z nich pomalu, pomalu vstřebává svěžest, život, všecko… Rány – ano, bolest – ano, játra – ano, ale tahle šedivá, nenápadně ničící jednostrannost dnů, měsíců, roků je nejhnusnější trýzní na světě.

V příštím díle nahlédneme do života studentů.

V článku jsou použity úryvky z knihy Pavly Vošahlíkové Jak se žilo za časů Františka Josefa I.