Tento článek je závěrečnou kapitolou z knížky o starém dolování „Za tajemstvími kraje kolem Jizery“. Autor: Ladislav Šourek.

Škodějov patřící od roku 1852 k Příkrému, je protáhlá ves nepravidelně rozložená v mělké kotlině podél Honkova (Škodějovského) potoka. Chceme-li se dostat na místo, kde se v historii několikrát těžila měděná ruda, musíme od hlavní, vysocké silnice projít vsí až k malé křižovatce na jejím konci. Asi 250 metrů vlevo od ní je v plochém mělkém sedle mezi dvěma vrcholy zarostlá „Halda” (Rybnické kat. č.1182). Domeček vodárny tam kryje 150 metrů hlubokou šachtu, památku na poslední dolování v druhé polovině 20. století. Přestože je Halda blíže ke Škodějovu, územně patří k Rybnicím. V době lánového hospodářství tady bývaly „končiny” rybnických pozemků. Na staré katastrální mapě v Semilském archivu je tohle místo označeno místním názvem „Na Příhatech”. Stejný název se vyskytuje na této mapě ještě na druhé straně Honkova kopce u Rybnic. Prostor zhruba uprostřed mezi nimi se jmenuje „Hata”.

Dobývané ložisko se vytvořilo na tektonickém styku krkonošského krystalinika se sedimenty permokarbonu, probíhajícím napříč škodějovským údolím. Přesmyková vrstva je ukloněna k severu pod úhlem 60 stupňů. Hlavní část rudného obsahu tvoří chalkosin (leštěnec měďnatý, sulfid měďnatý - Cu2S) a doprovodné minerály, převážně šedozelené a světle šedé mylonity. To jsou tektonicky rozdrcené a znovu různě zpevněné horniny. K jejich vzniku dochází podél tektonických zlomů. Vlastní ložisko má v horizontálním řezu tvar dvou samostatných čoček. Na úrovni 90 metrů pod povrchem bylo postupně vysledováno do vzdálenosti 600 metrů při průměrné mocnosti 5-10 metrů.
Prašná cesta, kterou jsme k vodárně přišli, se od ní sklání do údolí Roprachtického potoka. Poněkud níž, vpravo od cesty do údolí, býval mědirudný důl „v Havírnách”. Josef Hrabák o něm v roce 1911 napsal: „Toto rudné lože je asi 5 metrů mocno. Na něm založena byla stará šachtice, sotva 15 metrů hluboká a v hloubce asi 3o metrů pod ústím té šachtice stará štola, která však k loži nebyla dohnána. Starým horníkům se tudíž toto rudné lože buď nezamlouvalo, anebo byli od další práce násilně zdržováni.“ (1) Navážeme úryvkem z článku dr. mont ing. O. Hynie (2): „Dolování z nejstarších dob kvetlo až do války třicetileté, po které upadalo, ano takřka zcela zaniklo. Později bylo znovu obnoveno a válkou sedmiletou opět vzalo za své. Od těch dob prorokovala většina autorů nezdar dolování a také k velkému rozkvětu trvale již nikdy nebylo vzkříšeno. Po dlouhém odpočinku bylo dolování poprve po sedmileté válce znova oživeno až v letech 50 tých minulého století (19. stol.)podnikatelem Por t h e m. Porth zahájil znovu provoz u Rybnic severně od Semil a u Pasek poblíž Lomnice nad Popelkou {mimo permské území i v Horní a Dolní Roketnici, kde byly měděné rudy stříbrem bohaté v krystaliniku uložené); objevil ložiska mezi Lhotou Zálesní, Horní Kalnou a Dolním Lanovem, u Heřmanových Sejfů a ložisko na vrchu Kozinci u Jilemnice, na kterých rovněž zahájil provoz.
Po zdánlivých úspěších byl však Porth nucen již r. 1856 z finančních důvodů prodati vše bankéři Landauovi z Varšavy“. Již značný kus před křižovatkou na konci vsi uvidíme vlevo nad silnicí malý domek se škodějovským číslem 32, pro nás to bude v budoucnu důležitý orientační bod. Od domku zhruba v polovině vzdálenosti ke křižovatce odbočíme doprava dolů na lesní cestu, kterou dojdeme kolem malého lesíka skoro až k potoku. Tady v pohledném domku, bývalém mlýně č. p. 30, žije František Jebavý. V květnu roku 2004, kdy jsem tady byl poprvé, mu bylo téměř 81 let. Štíhlý, opálený, s velmi dobrou pamětí a nerozlučnou cigaretou v koutku úst. Vzhledem k tomu, že místní doly měl přímo za plotem, strávil v podzemí několik let, přesněji řečeno několik zim. Přes léto pracoval v místním JZD, a protože, jak říkal: „Mnoho tam neplatili, tak jsem přes zimu, od listopadu do polou nebo do konce dubna chodil do dolů. Byla to tam taky bída. Vedoucí mě tenkrát řekl: „Běžte k sousedoj´, ať vám půjčí krumpáč a lopatu.”

„Vcelku se dá soudit, že se tu dolovalo již před třicetiletou válkou, pak dolování zaniklo a když bylo znovu obnoveno, vzalo za své válkou sedmiletou. Na Rybnicku jsou dvě naleziště: mezi Rybnicí a Příkrým je to důl Rosalie, jehož jméno se zachovalo jen v literatuře, a důl mezi Rybnicí a Roprachticemi z roku 1636, kde se dodnes říká „u Havíren”, uvádí rybnický řídící učitel Ladislav Lukáš v článku o dolování na Rybnicku, který vyšel v roce 1949. (3)
Zatímco poloha Havíren je místním obyvatelům dobře známá, o Rosalii zde kolují různé dohady, kterým podlehl Ladislav Lukáš i František Jebavý. Ten mi svoji představu o její poloze prozradil až při jedné z dalších návštěv. Mávl rukou k Rybnické Skalce a povídá: „Kus za vrcholem Skalky, na rybnické straně, jsou Boží muka a napravo od nich je ve svahu lesík, a tam někde by to mělo být. Slyšel jsem o tom od lesníků. Bude ale problém to nalézt. Asi to nebylo velké dílo, zřejmě to jen zkoušeli a potom zahrnuli.”
Oba se v situování Rosalie mýlili. Rosalie I a II byly ve skutečnosti názvy důlních měr v Havírnách na pozemku kat. č. 1128, který byl v roce 1857 majetkem Františka Petřiny. (Je to místo na louce pod transformátorem, o kterém bude psáno později.)Vzhledem k tomu, že jsem tyto skutečnosti zpočátku nevěděl, vydal jsem se pátrat na místo označené panem Jebavým.

„Lesík“ za vrcholem Skalky na rybnické straně je pruh porostu táhnoucí se v prudší části svahu nad Honkovým potokem. V mírnějších partiích jsou obhospodařované louky. Těsně pod vrcholem svahu vede dnes nepoužívaná cesta. Další cestu vidíme níž, jak prochází ze strany od Rybnic svahem šikmo dolů, kde se pod lesíkem točí ke Škodějovu. Její horní strana je zaříznuta dosti hluboko do úbočí, které se neustále drolí a sesýpá. Smíšeným porostem pokračujeme až k poměrně velké prohlubni vpravo ve svahu. Pravděpodobně se jedná o starý lom, kde se dobýval materiál na stavbu nám již známé cesty. Nedaleko, poměrně vysoko ve stráni na jejím přelomu do vrcholové roviny, uvidíme malé místo kryté výsypkami s dvěma prohlubněmi, připomínajícími zasypané vyústění šachet. Snad zbytky nějakého kutání.

Kousek za vrcholem, vpravo od cesty směrem k lesíku a svahu do údolí Honkova potoka, stojí malý včelín. Za ním leží obdělávané pole, v jehož půdě jsou vidět kousky šedomodrého nerostu. Na druhé straně zhruba sto metrů od cesty vidíme ostrůvek bříz. Již v povrchu cesty, kterou k němu odbočíme, zahlédneme opět kousky šedavého nerostu. Vlevo mezi břízami nejprve vidíme hromadu nepříliš velkých kamenů. Mohou být zbytkem těžby, ale také sesbírané z polí. Z vnitřní strany je ostrůvek bříz olemovaný řadou velkých kamenů. Jeho střední část je nepřirozeně rovná a čistá. Podobných ostrůvků s porostem je v okolí několik - ty jsou ale pokryty kameny bez ladu a skladu po celém prostoru.
Tady všude mohla podle pana Jebavého být Rosálie.

„Největší slávy se dožily naše doly v padesátých letech 19. století,“ píše dále Ladislav Lukáš „kdy podnikatel dr. Porth dal otevřít ložisko 2-3 sáhy mocné, v rozměrech 30x20 sáhů. Při hloubení výchozí šachty narazili horníci v sedmém sáhu na starou práci a v hloubce 16 sáhů objevili starou štolu, která nebyla proražena. Nové pokusy v tehdejších letech začaly právě proražením této štoly a otevřením nového ložiska. Který z uvedených dolů byl dr. Porthem v roce 1856 otevřen, není jasné… Podle místních vypravěčů se ruda vozila k zpracování do Německa, ale zdá se, že spíš jen do Rokytnice, kde se asi v týchž letech pracovalo v rozsáhlých dolech na měd a stříbro, kde byla i úpravna.” (L. Lukáš stále mylně uvažuje o dvou dolech.-L. Š.) Další úryvek je z pera J. Hrabáka: „U Horní i Dolní Rokytnice bývalo za starodávna (v 16. století) více dolů, z nichž jeden, zvaný „Beschertglück - Zeche” (asi „důl Hojného štěstí”) dával prý na každý podíl 28 tolarů čistého užitku, a šachtou sotva 60 metrů hlubokou byl nejhlubší. Ostatní doly Rokytnické otevřené byly asi 150 metrů dlouhou štolou a zhruba 40 metrů hlubokou šachtou, sahající jen několik metrů pod štolu. Roku 1630 doly Rokytnické vydaly asi 490 centů rud, obsahujících 204 hřivny čistého stříbra a kromě toho 33 centů mědi. Rok před tím vyrobilo se mědi 68 centů.“

V polovině 19.století se v Havírnách dolovalo primitivním způsobem. Horníci bydleli většinou v č. p. 18 u Bachtíků (?) - bývala tam hospoda. Uspořádali v ní také hornický bál. Ruda se vozila do Horní Rokytnice, kde Emil Porth pravděpodobně spolu s bankéřem Landauem, který se finančně podílel na těchto aktivitách již od roku 1854, zřídil úpravnu rudy.

V archivních fondech v Zámrsku se zachoval protokol ze 7. června 1857 přijatý po jednání v Jilemnici (Starkenbach) (4). Zúčastnili se jej: ze strany c.k. Horního hejtmanství komisař Adolf Grim a vedoucí protokolu Em. Heiss. Ze strany partnerů: Julius Heine - ředitel důlního podniku Gustava Landaua, jako společník je uveden Nikolaus Halpert. Dále důlní inspektor Paul Herter a důlní dozorce (?) Gustav Kulisch. Předmětem jednání byla žádost pana ředitele Juliuse Heina ze dne 11. dubna ( č. Exh:949 ) o zápůjčku dvou důlních polí v kat. území Rybnic, pozemkové parcele k.č. 1128 majitele Františka Petřiny. Při obhlídce vykonané předešlého dne byla shledána šachta 18 sáhů hluboká, kde již v hloubce tří sáhů byla mezi kontaktními vrstvami krevele a červeného pískovce spatřena vrstva křemene, obsahujícího železo o mocnosti od 2 sáhů.

Součástí protokolu je podrobný popis nálezu včetně topografických údajů. Je tam též zmínka o dohodě, týkající se případných náhrad pro majitele Petřinu za škody na pozemku. Nikde není ani zmínka o Emilu Porthovi. Možná se zúčastnil jen jako odborný pracovník.V Semilském archivu se uchoval propůjčkový list z roku 1857, kdy byla na toto místo propůjčka 14. dubna udělena (5).

Emil Porth se narodil 16. května 1832. Na pražské universitě začal studovat lékařství, ale doktorát zřejmě nezískal, protože studia pro svoji zálibu v mineralogii opustil. Později se stal geologem říšského geologického ústavu ve Vídni. Zemřel při návratu z expedice do Řecka a Turecka 11. června 1858.

Po Landauově smrti v roce 1860 se o další dolování v Horní Rokytnici pokoušeli jeho dědicové. Byla postavena nová úpravna, ve které se ruda louhovala kyselinou sírovou. (V některých pramenech se uvádí kyselina solná.) Následujícího roku ale Rakouská národní banka odmítla poskytnout další úvěr, takže od roku 1863 tam pokračovala v kutání firma Liebig Co. Jan Šťovíček uvádí, že Johann Liebig důl Rosálii u Rybnic počátkem šedesátých let koupil, ale brzy ho pro jeho nerentabilitu prodal(6).

Šachta Havíren nebo „v Havírnách” (vlastně důlní míry Rosálie I a II) byla na rybnickém katastru asi 200 metrů od domečku vpředu zmíněné vodárny ve svahu k Roprachtickému potoku. Je to asi 30 metrů pod místem, kde dnes vpravo od cesty do údolí Roprachtického potoka stojí v louce transformátor. Ještě v roce 1932 tu byla jáma o průměru asi čtyři metry, zhruba 15 metrů hluboká. Přesto ji nechránilo žádné zábradlí ani jiné zajištění. Během 15 let, po které se zde netěžilo, se její stěny sesuly a zarostly křovím.
Podle důlního zákona z roku 1854 byl provozovatel dolu povinen po skončení prací dát pozemek do původního stavu. Liebigové ani ostatní podnikatelé si s tím ale někdy hlavu příliš nelámali, jak vidíme z listu poslaného na c. k. úřad snad starostou Rybnic:

„Slavný cís. kr. okr. úřade

Od představenosti obce Rybnic Loukov, se udává, že na veřejné cestě, na pozemkách to Rybnických což té (cesty) se týká ale při čísle d : 71 (?) se vynachází pozemní Rokytenské Tižířství. (důl) a které nyní již tuze nebezpečné jest, skrze pocestný lid od Lomnice na Vysoký jdoucích, pak skrze pasení na poli dobytka, poněvadž v (?) na oním Tižířství (dole) se dříve vynacházela nad šachtou bouda, a kterou nyní před měsícem v dražbě prodali a to místo se již velice propadává, a ona šachta, jest přes 19 sáhů hloubky. Tak se nyní prosí Slavný cís. kr. okr. Úřad by onomu Rokytenskému Tižířství (společnosti) bylo co nejdříve nařízeno by onu věc skrze uvarování co se obecního nebezpečenství co nejdříve, k ohražení a k zabradlení přišlo.

V Rybnicích dne 29. července 1863

Fr. Drtina“

Někdejší osm až deset metrů vysoké haldy hlušiny kolem jámy jsou dnes srovnány se zemí, zakryty zeminou a pozemek slouží pro zemědělskou výrobu. Při stavbě „Pojizerské silnice“ se v úseku od semilské nemocnice do Loukova „narovnávaly” zatáčky a vybagrovaný materiál se hodil na zavezení Havíren.

V článku ing. Ota Hynie jsou popisovaná i jiná horní díla : „Roku 1859 byla v provozu díla na Kozinci u Jilemnice, u Heřmanových Sejfů, Zálesné Lhoty, Lánova a u Verneřovic. V době od r. 1850-1860 došlo k největšímu rozkvětu dolování měďi v Podkrkonoší. Úřední zprávy z těch dob zaznamenávají výtěžky i mnohoslibné zkoušky. Leč již v roce 1860 došly dědicům podnikatele Landaua peníze, úvěr nebyl bankami obnoven a dolování znovu upadlo. V následujícím desítiletí (1860 -1870) nastalo již zjevné zklamání. Nejdříve byly opuštěny doly u Heřmanových Sejfů a u Jilemnice (na Kozinci), ježto se dolování zde nevyplácelo. Nákladně byly vypraveny doly verneřovické, ale i ty již r. 1874, jak uznává úřední statistika, zklamaly naději v toto ložisko kladenou. Od tohoto roku ruch v dolování mědi v Podkrkonoší rapidně ustával. R. 1866 byla vlivem pruské invase opuštěna i nejbohatší ložiska v Horní Kalné a toho roku vytěženo v celém Podkrkonoší pouze 56 q rudy. Doly ve Verneřovicích byly pro finanční potíže společností tam těžící opuštěny v r. 1867. Tím hornický ruch nanovo úplně ustal. Klid trval až do roku 1880. Nepatrné pokusy v létech 1867 až 1880 konané měly za účel spíše udržení kutacího práva než dobývání rudy.
Nový rozmach v dobývání mědi vPodkrkonoší nastal r. 1880 obnovením dolů u Horní Kalné, Javorníku a Heřmanových Seifů. Již po dvou letech bylo ale dolování znovu zastaveno. V roce 1888 byly obnoveny doly u Verneřovic a 1891 zaznamenán již výtěžek 15.000 q rud v ceně 37.000 Kč. Rudy ale ubývalo a r. 1895 dolování opět zastaveno.
Od těch dob nebylo dolování až dodnes nikde v permu na jižním a východním úpatí Krkonoš obnoveno, ač práce kutací byly téměř nepřetržitě konány až dodnes. ( r.1925 – L.Š.)
V r. 1909 počal kutati v Podkrkonoší říšskoněmecký podnikatel E. Abresel. Do roku 1904 pracoval sám, potom společně s Fürstenbergem. Ke konci války se zúčastnil na četných místech kutání i vojenský erár. Výsledky nebyly však nikde tak příznivé, aby mohlo býti přikročeno k těžbě.

Za války byly podnikatelem Mautnerem z Teplic otevřeny opětně opuštěné doly u Verneřovic, které po válce koupila a vypravila Živnostenská banka. Leč ani zde není docíleno očekávaného úspěchu“.

V Honlově „Dobrozdání o kutném poli a udělených dolových mírách na železnou rudu v Jesenném a v obcích politického okresu Semilského a Jilemnického” se uvádí: „V Rybnicích, berní okres Semily. Nejsou zde žádné míry dolové. Kutiště zde měl od roku 1881 do roku 1904, potom od roku 1907 do 1908 Jungfermann a Jungl, kutací práce však neprováděli. Jejich kutiště byla smazaná. Nyní má ještě Eugen Abresch 6 kutišť z roku 1909 a 2 z r. 1911. V roce 1911 ohlásili zde nynější majitelé 16 kutišť.” (7).
Ladislav Lukáš o Eugenu Abreschovi píše:„Po pracích v padesátých letech 19. století počal roku 1909 na parc. č. 905, 906/2, 899, 1176, 1182 a 1184 kutati němec Eugen Abresch, majitel dolu v Novém městě n. Met.” Informace pochází z rybnické kroniky, kde jsou tato parcelní čísla připsána k rybnickému katastru. Parcely č. 905, 906/2 a 899 nalezneme v Havírnách vlevo u cesty od vodárny do údolí Roprachtického potoka. Jsou o něco níže nežli stará šachta, tedy důlní míry Rosálie. O parcelách č. 1176 a 1184 bude psáno později.

Další dokument říká: „Na základě kutebního povolení č. 4359 bylo ke dni 19.10.1941 v Příkrém s osadou Škodějovem 23 a v Rybnici s osadou Loukovem 16 kutacích mist. Tato místa byla psaná na pana Martinů, s nímž participovali pánové Dítě a Zeli(n)ský.” Tato společnost měla v tehdejších okresech Semily a Jilemnice několik desítek kutacích míst. (Kutací místo byl kruh o poloměru 425 m a ploše 567 451 m2.) Škoda jen, že v dokumentu nejsou uvedeny ani čísla parcel, případně zda šlo o rudu železnou či měděnou, nebo ještě něco jiného.

Svah od vodárny na bývalé šachtě stoupá k Honkovu kopci nejprve mírně, jsou to pole. Dojdeme-li do lesa, terén se prudce zlomí. Další dvě zasypané šachty, pravděpodobně z doby c. k. mocnářství, jsou dosud vidět výše v počátku úbočí Honkova kopce ve směru k Havírnám. Odhadem je možné říci, že se nacházejí na parcelách 1184/xxx, což by znamenalo, že se jedná o pozůstatky kutání Eugena Abresche. (Cesta vedoucí kolem má kat. č. 1176.) Asi tři metry nad horní šachtou je vidět napříč svahem polozasypaná rýha dlouhá pět metrů. Mezi šachtami a Havírnou bývala spojovací chodbička dlouhá několik set metrů. Pan Jebavý pamatoval dva kamarády, kteří se ještě v roce 1935 tamtudy proplazili do druhého dolu.

Ve strmější části svahu jsou vidět dvě terasy nad sebou, stoupající šikmo doleva k plochému vrcholu. Spodní je ze svahové strany na robustní, nasucho zděné kamenné podezdívce. Horní, asi o dva metry výš, je jenom zahloubena do terénu. Půjdeme-li doleva, nalezneme v mírnější části svahu, zhruba tam, kde podezděná terasa vychází na vrchol, obě polozasypané šachty.

Malý kousek nad plotem u domu pana Jebavého se schází do tvaru písmena „V” dva příkopy, výchozy starých štol z Havíren. Dávní horníci šli po rudě, až se dostali na povrch. Otec pana Jebavého tvrdil, že začátkem 20. století ze štol vyčnívala ještě výdřeva. Asi 400 metrů od jeho stavení směrem do vsi, šikmo vlevo přes potok, se koncem padesátých let kopal bazén pro místní vodovod. V dvoumetrové hloubce dělníci objevili dřevěný zuhelnatělý věnec, zbytek roubení staré šachty snad ze 16. století.
Někdejší „permoníci” před staletími hledali rudu podobně jako dnešní proutkaři. Používali dřevěné nebo drátěné proutky, říkali jim „hefty”. Věděli i to, nad jakou rudou a jakým kovem které rostliny rostou.

„Na konci války se zúčastnil kutání i vojenský erár. Výsledky však nebyly tak příznivé, aby mohlo býti přistoupeno k těžbě”, dále píše Ladislav Lukáš. Asi dva nebo tři roky před první světovou válkou dobývala v Havírnách skupina horníků měděnou rudu. Bydleli po barácích ve Škodějově. Mezi nimi byl také František Jebavý (starší), který sem narukoval jako voják. Při otevírce na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy důl v Havírnách již zaplavila voda, byl pan Jebavý (starší) již téměř jediným pamětníkem předchozího dolování. Tehdejší vedoucí ing. Bětík jej proto spolu s důlním geologem několikrát navštívili.

Nová otevírka starých dolů započala v roce 1956 takzvaným „rýhováním”. Rýhy byly 10-15 metrů dlouhé, nahoře většinou metr, dole devadesát centimetrů široké, do metrové hloubky. Nebylo to ale pravidlem, někdy se kopalo i tři metry hluboko. Ze stěn se braly vzorky a podle jejich složení se postupovalo dál. Tento průzkum prováděli dělníci, kteří později pracovali v dole. Současně probíhaly i vyměřovací a mapovací práce. Po několik let tady pracovaly dvě vrtné soupravy, které vrtaly někdy až do třísetmetrové hloubky a sledovaly rozsah ložiska.

V té době se také začalo s prorážením štoly z údolí Roprachtického potoka. Jdeme- li k němu od vodárny dolů, uvidíme propadlý zbytek v lese asi dvacet metrů vpravo od cesty. Štola vznikla dříve nežli šachta s těžní věží. Nějaký čas byla využívána pro vyvážení hlušiny při otevírání dolu a pro odvádění vody. Pan Jebavý zavzpomínal: „Štolou se vyvážela hlušina a na lopatu (široká) byla vedle kolejnic struha na vodu. Proto ji začali kopat od potoka tak, aby měla spád z dolu ven. Tahle štola cestou proťala staré chodby z Havíren, které byly asi o 100 až 120 centimetrů výš. Ta propadlá část, tam se dělal jen příkop, to bylo málo hluboko, a tak se tam udělalo pažení, které se zeshora zasypalo. Bylo s tím tenkrát dost problémů ”.

Na rybnickém katastru se pracovalo i přes zimu. Na jaře roku 1957 se průzkum posunul na území Škodějova do blízkosti stavení č. p. 32 a č. p. 30 (Fr. Jebavého). Na škodějovském katastru se v létě pracovalo současně na dvou vrtech. Další byl na západní straně potoka v louce náležející k č.p. 35. K podzimu se průzkum přesunul ze škodějovského katastru, sledujíc stále rozhraní krkonošského krystalinika a permokarbonu, nad Proseč a k dolní části obce Příkrý. Vrtům vždy předcházelo kopání příčných příkopů, čili „rýh”, nebo i čtyřhranných „rohových“ až osm metrů hlubokých šachet. Voda potřebná k vrtům se nejprve čerpala elektrickým čerpadlem z nádrže u č. p. 30, posléze naftovým motorem z Honkova (Škodějovského) potoka. Elektrický proud se zpočátku odebíral ze škodějovské sítě, později měl důl vlastní přípojku.

Současně s vrty se postupně prodlužovala štola z údolí Roprachtického potoka, která měla již několik set metrů. V okolí jejího počátku bylo postaveno několik bud, závodní kuchyně, skladiště, kancelář apod. Tehdy tady bylo zaměstnáno asi 40–50 lidí. Ti z blízkého okolí po práci chodili domů, ostatní žili ve dvou ubytovacích vozech a v prázdných staveních č.p. 25 a 26 ve Škodějově. Rok předtím někteří bydleli v nepoužívané škole. Výdělky se pohybovaly mezi 1-2 tisíci Kčs. Někteří ze zdejších občanů si v době mimo zemědělskou sezónu přivydělávali kopáním příkopů při vrtech, hlídáním, nebo s potahy. Na samotný koňský potah se počítalo 12, 20 Kčs na hodinu.

Hned začátkem roku 1958 se započalo s hloubením šachty na rybnickém katastru pod Honkovým kopcem. (Kat.č.1182). Její hloubka závěrem roku činila asi sto metrů. Šachta měla tři horizonty. První byl ve 42,5 metrech (někdy se uvádí 50 metrů), kde bylo zřízeno náraziště, kam byla dopravována hornina z hlubiny a sem ústící štoly. Odtud byl materiál vytahován na povrch.

„V dole se pracovalo ze začátku ručně a svítilo se kahany. Když byla zřízena šachta, postavili nad ní vrátek a hornina se vytahovala ve velkých kbelících - okovech. Později zavedli elektrické osvětlení a v dole se začaly používat trhaviny. Nakonec byla postavena těžní věž s klecí, ke které se vozíky vozila hornina”, vzpomíná pan Jebavý. Nad šachtou byla postavena z trámů patnáctimetrová věž s výtahem. Její silná světla v noci zářila do kraje jako maják. U jámy vyrostla skupina malých skládacích domků, kde byly umístěny stroje, umývárny, závodní jídelna, kancelář a elektrický transformátor. Důl měl již samostatnou elektrickou linku připojenou na provizorní síť z Rybnic. Veškerý materiál se od Zimrova k dolům dopravoval koňskými nákladními potahy a traktory přes Škodějov. Práce v jámě si vyžádala za oběť jeden lidský život. Sražen balvanem do hloubky, zahynul tu na podzim rybnický občan J. (Z ??) Zahradník.

V roce1958 byly také prováděny pokusy nalézt měděnou rudu i v tzv. Kozím rohu, což je postranní větev údolí, kterým vede cesta od Podbozkova k Příkrému. Do Kozího rohu tam odbočují nad potůčkem dvě cesty. Levá, jdeme-li nahoru, je hlavně přístupovou cestou k několika stavením, které tady na začátku údolíčka jsou. Druhá vede svahem vpravo nad potokem a po necelém kilometru končí v lese v plochém, po většinu roku vyschlém korytě potoka. Zabočíme-li jím doprava „proti proudu”, uvidíme asi po dvaceti metrech vpravo ve svahu, zhruba 3-4 metry nade dnem údolí, zasypané vyústění štoly. Po skončení prací bylo odstřelem uzavřeno. Štola se údajně rozdvojovala. Jedna větev dlouhá několik set metrů vedla pod zemí směrem k příkerskému polnímu letišti. Podle pamětníků se ve štolách na měděnou rudu nenarazilo, byl tam jen hrubý zelený písek. (Snad by se mohlo jednat o mylonit.) Vlevo, „po proudu” spadá koryto prudce dolů, a tam byl ze štoly vyvážen vykopaný materiál. V srpnu roku 2004 jsem toto místo navštívil. Horní část vstupu do štoly někdo nedávno odkryl otvorem asi 40x30 centimetrů. Terén kolem byl pošlapaný a v ústí otvoru nápadně leželo několik kousků šedomodrého nerostu. Uvnitř byla vidět zemina, která štolu uzavírala. Do otvoru jsem vsunul ruku s kamerou. Na „infrazáznamu” jsem uviděl kousek štoly a několik dosud stojících stojek. V polovině listopadu jsem tam přišel ještě jednou. Zaujal mě porost v okolí štoly: oválná plocha před jejím vyústěním a povrch vyvážky hlušiny, červeného permokarbonského pískovce a červených slepenců, byl porostlý řídkými hubenými kopřivami, jaké se tady v takovém množství nikde jinde nevyskytují. Pravděpodobně se uvažovalo o prokopání až ke Škodějovu a propojení obou podzemních systémů. Údajně měla být před silnicí u Příkerského letiště další šachta. Připravovala se přípojka elektrické energie a snad se plánovalo zavést Kozím rohem do dolu pitnou vodu z úpravny vody pod Bozkovem. Práce v Kozím rohu byly zastaveny v roce 1959.

V roce 1959 se opět „rýhovalo” pod Honkovým kopcem. Byly provedeny dva vrty na Rybnickém území a dva na pozemcích Škodějova na jižní straně obce. Po celý rok se též pracovalo na prohlubování šachty dosahující již přes 150 metrů. Druhé patro bylo v osmdesáti, možná sto metrech (uváděné údaje se liší), a poslední asi ve 148 až 150 metrech. Z nich byly různými směry raženy pokusné štoly Pod třetím patrem byla ještě asi pět metrů hluboká jáma, kde se shromažďovala voda a kam zajížděla spodní část těžní klece. V jámě umístěné čerpadlo - Nautila - muselo v některých obdobích běžet nepřetržitě, aby zvládlo prosakující vodu, štolou potom odváděnou do Roprachtického (Hrádeckého) potoka.
Hlušina a ruda se na povrchu ukládala každá na jinou skládku. Halda vytěžené jaloviny, přestože se z ní odvážel materiál na opravu cest, narostla do značné velikosti. Asi 300 tun rudy, která měla kolem 2,5 – 3,5 % Cu, se odvezlo auty do Semil na nádraží a dále vlakem do Vernéřovic ke zkušebnímu zpracování.
V roce 1960 se pokračovalo hlavně v ražení dvou štol západním směrem od těžní jámy. První vyšla z třetího náraziště v hloubce 150 metrů a směřovala poněkud více k severu. Koncem roku dosáhla asi hořeního okraje lesa poblíž stavení č. 32. Druhá vycházela z náraziště č. 2 v druhém patře a podešla cestu vedoucí k Rybnicím. Pokračovala pod lesem na Podevsí pod stavení č. 30 (pana Jebavého), pod potokem prošla v hloubce 50 metrů. Koncem roku dosáhla asi lesíka na protějším svahu, odkud směřovala k Proseči. Tam v roce 1961 na příkerských pozemcích patřících k č. p. 113, což je samota Na Špekulaci u Škodějova, byla asi 150-200 metrů pod silnicí otevřena nová průzkumná šachta. Při jejím hloubení se v roce 1961 pracovníci dostali do hloubky asi 30 metrů. Následujícího roku v ní postupně bylo zhotoveno několik pokusných odboček. Hloubení si vyžádalo mnoho nebezpečné a obtížné práce. Začalo se kopat zespoda ze štoly, z hloubky asi 60 metrů, ale pro malou soudržnost horniny bylo nutné šachtu dokončit shora. Dnes se tady říká „na Haldě” (Halda II) podle hromady permokarbonského pískovce, která tady dodnes zůstala. Její objem je možné odhadnout asi na 200-300 m3. Půdorys vyvážky hlušiny lze přirovnat k obrysu hrušky. Šachta byla v místě její stopky.
V roce 1962 bylo také provedeno několik vrtů u Honkova kopce. Zřejmě posledním byl vrt na jeho jižní straně. Těžařské práce na hlavní šachtě se po celý rok omezovaly na údržbu zařízení štol. S těžbou rudy se dosud nezačalo, náhodně vytěžená se ale dávala stranou. Také stavba přípojky silnice od Zimrova k šachtě po celý rok čekala na dokončení, ačkoliv byla přislíbena již dříve.
Na jaře v roce 1963 správa dolu zlikvidovala poslední průzkumný vrt při cestě k Proseči i průzkumnou šachtu na příkerské půdě u Proseče. Těžařská sekce během léta upravovala nedokončenou silnici od Zimrova. Koncem léta bylo pak ohlášeno, že dojde k úplnému zastavení provozu a osazenstvo se propustí nebo převede na jiné pracoviště.
Kronikař Škodějova k tomu trochu smutně napsal: „Tak se chýlí ke konci jedna perioda dějin naší malé obce. Různé poruchy v půdě ji ještě budou nějaký čas připomínat, pokud je nevyhladí čas. Jako pracoviště neměly doly pro zdejší občany velkého významu. Trvale tu byli zaměstnáni jako hlídači dva důchodci. Doufá se, že se při likvidaci správa dolu postará, aby cesta přes obec byla přivedena do sjízdného stavu pro místní provoz”.

Důl byl uzavřen v létě v roce 1964. Důvod zastavení prací byl možná stejný jako v době bankéře Landaua. Ladislav Lukáš o tom napsal: „Horní odborník Johann Grimm zkoumal složení rudy a zjistil, že ve sto librách rudy bylo 2 3/4 libry mědi a 2 3/4 lotu stříbra. (2,75% Cu, 0,085% Ag) Po propočtech se mu proto provoz dolů jevil jako vysoce rentabilní. Proč tomu tak nebylo v minulosti, vysvětloval tím, že zdejší rudy jsou těžko tavitelné a nedají se bez obtíží zpracovati. Doporučil proto dr. Porthovi jejich vyluhování kyselinou sírovou nebo solnou, jako se s úspěchem v té době již činilo v Německu. Prodávala by se jednak modrá skalice, jednak by se z této skalice těžila měď pomocí železa nebo přetavením a po dokonalém vyloužení by se z mědi jinou cestou získávalo stříbro. Proč toho podnikatel nevyužil a raději doly postoupil bankéři Landauovi z Varšavy, to se asi nikdy nedovíme. ”

Poslední dolování započalo v roce 1972. Byl odstraněn zásyp, kterým důl v roce 1964 do úrovně prvního patra uzavřeli. Ironií bylo, že nové otevírky se zúčastnili i někteří z těch, kteří likvidovali předcházející dolování. Provozovatelem byly zřejmě Rudné doly Příbram spolu s Horním úřadem z Kutné Hory.

Těžní věž tady již nepostavili, horníci tedy museli do stopadesátimetrové hlubiny slézat po žebřících. V prvním patře zhotovili betonovou desku s otvorem asi 3x4 metry. Teprve v pozdější době, když se začalo uvažovat s eventuelním použitím dolu jako úkrytu v případě války, šachtu vybetonovali do hloubky prvního patra.
Nová otevírka měla ověřit technologii chemického vyluhování mědi kyselinou sírovou nebo solnou, podobně jako to připomínal Johann Grimm Emilu Porthovi. Grimm poukazoval na německé zkušenosti, pracovníci kolem roku 1970 získávali praxi na dálném východě Sovětského svazu.
V prostoru od křižovatky nad domkem pana Jebavého směrem k šachtě tehdy na několika místech provedli nad rudní žílou skrývku zeminy. V zemi vybagrovali „vany” podobné silážním jámám, široké 5-6 metrů, 20-30 metrů dlouhé a tři metry hluboké. V nich vytvořili síť vrtů navzájem od sebe vzdálených asi 5 metrů. Do vrtů pracovníci zasunuli děrované novodurové trubky, kterými byl potom chemický roztok napouštěn do země. U bývalé šachty stála osmisetlitrová nádrž, ve které se roztok míchal na vhodnou koncentraci. Potřebná voda se čerpala z mlýnského rybníčka u Jebavých a z Roprachtického potoka. Trubky o průměru 7-8 cm natažené od nádrže byly propojené hadicemi s novodurovými trubkami ve vrtech. K louhování mědi se užívala kyselina sírová, solná a údajně i kyselina citronová smíchaná s ledkem (???). Podle vyprávění dalšího pamětníka, Pavla Holaty, se tehdy použilo asi 200 metrických centů kyseliny. Po její aplikaci do vrtů se nad Škodějovem objevil bílý mrak, který se tam držel asi dva dny a potom se přesunul nad Rybnice. Další používaná chemikálie, chlorid vápenatý, sloužil k omezení vlivu kyselin. Vozili ho sem v plechových sudech pod obchodním názvem Calgosan z výrobny v Jesenném. Dělníci tady sudy „rozpárali”, tuhou chemikálii po rozsekání sekerou rozpustili ve vodě a potrubím odváděli do vrtů.
Místo skrývky a vrtů bylo zvoleno tam, kde se v podzemí nalézaly štoly. V nich pracovníci roztok s mědí zachytávali. Vzorky se braly každé dvě hodiny a o všem se pečlivě vedl deník. Kromě data a času se zaznamenávaly i údaje o venkovní teplotě a počasí. Malé lahvičky s odběrem z dolu byly označené datem a hodinou. Mimo to se odebíraly každý den ráno v devět hodin vzorky z obou sousedních potoků, z Honkova ve Škodějově a z potoka Roprachtického (Hrádeckého). Tyto vzorky se dávaly do větších lahviček, které byly jednou měsíčně odváženy nějakým výzkumným ústavem z Prahy.
Při nové otevírce se zjistilo, že štoly vybudované v letech 1958 – 61 byly sesuté a měly spadlé stropy. Udělala se nová výdřeva. Co šlo opravit, se opravilo, ale vše se dělalo ručně, krumpáčem a lopatou. Několikrát se stalo, že pracně znovuotevřená štola se přes noc opět zřítila. Dělníci již v těchto místech nechtěli pracovat. Přes tyto potíže se plánovalo velké rozšíření chemické těžby. U bývalé těžní jámy měla stát velká budova. Pan Jebavý měl být vystěhován, lesík nad jeho domem vykácen a v celém prostoru až k cestě provedena skrývka zeminy. Pan Jebavý o tom vyprávěl: „V JZD Příkrý již byl určen pracovník s buldozerem, který měl skrývku začít dělat. Jenže se mu moc nechtělo a v pátek že to začínat nebude. Pátek, že je špatný den a tak. Prostě nezačal. No a v pondělí bylo všechno jinak. Někdo přes neděli všechno zrušil a nestavělo se tady nic.”
Důl byl uzavřen v prosinci 1980.

Poděkování

patří Františku Jebavému ze Škodějova, Pavlu Holatovi, Josefu Novákovi a kronikáři Richardu Lacinovi z Příkrého. Velký dík za pomoc a obstarání řady dokumentů patří badateli Romanu Kurfiřtovi z Bozkova.

Literatura – poznámky:

1) J. Hrabák: Hornictví a hutnictví v království Českém, Praha 1902, str. 231- 237
2) Ota Hynie: Ložiska měděných rud v permu na jižním a východním úpatí Krkonoš. Hornický věstník 1925 č. 21, 25 Praha
3) Ladislav Lukáš: Beseda roč. VI/ 1949. č.5, 6 str. 81-82.
4)SOkA Zámrsk, fond Obvodní báňský úřad Trutnov, karton č. 4, 5, sign. D I - 19 Jilemnice.
5)SOkA Semily, fond Okresní úřad Semily, karton č. 205, 11/27 hornictví 1855-1868, 1-36, 11/27-10.
6) Jan Šťovíček: Sborník Z Českého ráje a Podkrkonoší č.3, SOkA Bystrá n /Jizerou (Semily)1990, str. 39 Báňské podnikání Liebigů. ……. SOkA Liberec: Pozůstalost fy. Johann Liebig a Co. karton č. 20
7) Uloženo v Ústředním archivu posudků Ústředního ústavu geologického pod č. P2740/1. Kopie jsou v SOkA v Semilech a v Okr.muzeu Českého Ráje v Turnově

Další literatura k tomto tématu:

Jan Štovíček, Rozpravy Národního technického muzea Praha 1981
Jan Urban: Výskyty mědi v Podkrk. permokarbonu, Miscelanea 1969 str. 99 –106
Fr.Pošepný: Něco o měděných horništích čes. permského útvaru. Živa roč. 1861str. 32-49
Aut. kolektiv: Legenda k mapě ner. surovin ČSSR 1: 200 000, 1962
Dalibor Velebil: Rudní ložisko Rokytnice nad Jizerou, Bull. Mineral. petrolog. oddělení Nár. muzea Praha 9/2001,str. 154 -161
Josef Kratochvíl: Topografická mineralogie Čech, Nakl ČSAV Praha 1962

Posudky a zprávy ve fondu zásob k lokalitě Rybnice uložené v Geofondu. 1932 GF P002472

Untersuchungs - Resultate der Kupfern - und Kohlenvorlommisse am Fusse des böhmischen Riesengebirges. organizace nezjištěna
lokality: Jilemnice, Kundratice, Rokytnice n. Jizerou, Rudník, Rybnice
důlní díla, podzemní těžba, rudy Cu, uhlí. 41 stran.
1957 GF P009322
Výroční zpráva za rok 1957, Závod: Trutnov, Úsek: Rybnice.
Severočesky rudný průzkum Teplice (SRP Teplice).
lokalita: Rybnice
ekonomika geologického průzkumu, geologický profil, kategorie zásob, ložiska rud, podzemní těžba, průzkum ložiskový, rudy Cu, vrtný profil, výpočet zásob, 16 stran, 22 příloh.
1959 GF P010551
Výzkum upravitelnosti Cu rudy z Rybnice.
Ústav pro výzkum rud. Praha.
lokalita: Rybnice
koncentráty, rudy Cu, technologické schéma, technologie zpracování, úprava surovin. 34 stran.
1959 GF FZ003100
Výpočet zásob z lokality Rybnice - surovina: Cu (s dodatkem týkajícím se zpřesnění výpočtu zásob s datem 20. 2. 1960).
Geologický průzkum, závod Dubí u Teplic.
lokalita: Rybnice
zpráva popisuje výsledky průzkumné akce dosažené za období r. 1957 - 1. 4. 1959, byla vyřešena geneze, zjištěna mocnost rudní polohy a její kovnatost, zbývá ověřit úklonný a směrný rozsah ložiska, jde o ložisko střední velikosti mající z hlediska technologického i ekonomického příznivé předpoklady pro průmyslové využití. Zjištěné i geologické zásoby činí 515 321 tun Cu rudy, z toho 62 012 tun v kat. BB (průměrný obsah 0,68 % Cu) a 346 267 tun v kat. C1b (průměrný obsah Cu se rovná 0,64 % Cu). (95 stran. 80 příloh. pozn. RK: důlní mapa)
1962 GF FZ004241
Závěrečná zpráva Rybnice. Surovina: Cu. Etapa průzkumu: podrobná. Stav ke dni 1. 1. 1962.
Geologický průzkum. závod Dubí u Teplic.
lokality: Příkry, Roprachtice, Rybnice, Škodějov
Na lokalitě Rybnice bylo ověřeno 793 000 tun zásob Cu rudy, z toho v kat. BB 31 tis. t. - 0.77 Cu %, C1B 623 tis. t. - 0.75 Cu %, C1N 79 tis. t. - 0.42 Cu %. C2 60 tis. t. - 0.51 Cu %. (67 stran. 43 příloh. pozn. RK: důlní mapa)
1962 GF P096422
Rybnice - Cu rudy, roční zpráva za rok 1961, podrobný průzkum.
Geologický průzkum, Praha.
lokality: Příkrý, Rybnice, Škodějov
bilance zásob, důlní díla, odběr vzorků, projekty, rudy Cu, technologie zpracování, bez technických prací, 6 stran, 1 příloha.
1962 GF P101291
Rybnicko - vyhledávací průzkum Cu – rudy, roční zpráva za rok 1962.
Geologický průzkum, závod Dubí u Teplic.
lokality: Bozkov, Roprachtice, Rybnice
Cu (měd -29), dokumentace výsledků průzkumu, geochemie, průzkum ložiskový, rudy Cu, rudy Pb, rudy Zn, vyhledávání ložisek, stručný přehled výsledků dosavadního průzkumu, ložisko nebylo dosud zastiženo v bilančním vývoji, návrh dalšího postupu prací, 5 stran, 1/1 příloha.
1963 GF P015686
Surovina: Cu, Rybnice - Příkrý.
Geologický průzkum, závod Dubí u Teplic.
lokalita: Rybnice-Příkrý
Cu (měd -29), krkonošsko-jizerské krystalinikum, ložiska rud, mapa ložisková, průzkum ložiskový, rudy Cu, sedimentární ložiska. 7 stran, 9 příloh.
1975 GF P025001
Hydrogeologický výzkum podmínek loužení mědi na ložisku Rybnice (závěrečná zpráva).
ČSAV Praha.
lokalita: Rybnice
důlní vody, ložiska rud, ochrana podzemních vod, odvodňování, průvodní jevy. 79 stran, 2 přílohy.
1987 GF P058115
Jihokrkonošská tektonická zóna a její západní pokračování.
Ústřední ústav geologický, Praha.
lokality: Jánské Lázně, Rybnice
Zlomové pásmo v hlubokém podloží zvrásněných kambrosilurských formací krkonošského a železnobrodského krystalinika odděluje dva základní prekambrické komplexy českého masivu, 5 stran, (pozn. RK: Netýká se přímo dolování)

Další práce k Rybnicím

1959 Pivec. E.: Zpráva o geologickém podrobném mapování ložiska měděných rud u Rybnic. Zpr. geol. výzk. v roce 1957. Ústř. Úst. geol. str. 191 - 192. Praha.
1964 Klícha. J: Průzkum Cu-rud 1960/1964. Rybnicko. MS Geofond. Praha (pozn. RK: Jde také asi o posudek ?)