„…lépe je se opotřebovat, než zrezivět…“ (D. Diderot) Vzhledem k dlouhé zimě většina z nás netrpělivě vyhlíží jaro. Chystáme se na svá oblíbená místa. Žel pro ty, kdož milují hrad Kumburk přinášíme smutnou zprávu. Pana Miroslava Hirche- hraběte z kumburku a spoluzakladatele Sdružení na záchranu Kumburku už na svých cestách nepotkáte. Pro mě osobně zůstane vzpomínka na muže, který se přišel na Rotštejn podívat někdy v roce 1989-90 jak se dělá hrad a nemohl pochopit, že ty práce vede ženská. Byl prostě takový. Sešli jsme se mnohokrát. Nakonec od nás převzal řadu zkušeností, kontaktů a věnoval svému milovanému hradu a heraldice všechen čas. Čest jeho památce. Talli

V sobotu 19. listopadu 2005 nás zasáhla bolestivá zpráva. Pouhých deset dnů před svými 54. narozeninami opustil pozemský svět po delší těžké nemoci pan Miroslav Hirsch ze Dvora Králové nad Labem. Pro většinu lidí působících profesionálně nebo zájmově v památkové péči nebylo jeho jméno zcela neznámé. Již od ranného mládí se totiž plně věnoval svému koníčku – historii a výsledky své práce na tomto poli předkládal povětšinou v různých formách i veřejnosti. Jeho ušlechtilý zájem se časem upnul hlavně k dominantě novopackého kraje, ke zřícenině hradu Kumburk, kde se ve svém volném čase a za své prostředky, snažil, spolu se svými přáteli, suplovat roli tehdy stranou stojících pověřených institucí. Snaha o profesionální přístup při záchraně této památky vyvrcholila v roce 1992 založením Sdružení pro záchranu hradu Kumburku (SPZHK), jehož byl Mirek až do svého předčasného skonu aktivním a činorodým předsedou. Zálibou největší a posléze i povoláním stala se Mirkovi historická pomocná věda zvaná heraldika. O tomto oboru dokázal často hodiny a hodiny poutavě vyprávět. A žije-li člověk dále i ve svém dílu, stal se Mirek z tohoto pohledu již během svého života nesmrtelným. Řada obcí (Boseň, Lužany, Syřenov…) se pyšní novými atributy, jejichž autorem je právě Miroslav Hirsch. V posledních měsících svého života Mirek svůj zájem o Kumburk a heraldiku umně spojil, většinu volného času totiž trávil právě na svém Kumburku, kde jako heraldik přemýšlel a kreslil návrhy znaků obcí a jejich praporů. Drtivé většině návštěvníků hradu také zcela jistě utkvěl v paměti prapor, který již léta vlaje na velké věži kumburské - a který je také samozřejmě jeho dílem. Pro Mirka byla symbolika, hlavně ve vztahu k české státnosti, v mnoha rovinách vůbec velmi důležitá. Záleží na každém z nás, jak se vypořádá s Mirkovým nečekaným odchodem. Vladimír Menšík v jednom ze svých vystoupení kdys řekl, že nejdůležitějším konáním pro člověka by mělo být zanechání následné hezké vzpomínky. Tato slova v míru doplňuje i naše vzácná společná přítelkyně psychotronička a členka OSHR Eva Suttnerová, která říká (volněji parafrázováno) i následující: „Lidé dokáží poměrně brzo zapomenout, co jsme měli při společném setkání na sobě nebo v jakém voze jsme přijeli… časem mohou pozapomenout i naši tvář. Nikdy ale nezapomenou, jak se v naší společnosti cítili…“ Já s těmito slovy plně souhlasím. A v mém podvědomí zůstanou milé vzpomínky na prvního předsedu SPZHK ještě dlouho přepevně uchovány – UČITEL. V porovnání s některými jeho dlouholetými věrnými přáteli jsem znal Mirka vlastně poměrně krátce. Poprvé jsme se náhodně setkali v roce 1990. A ačkoliv jsme se každý starali o jiný ze dvou blízkých hradů (Kumburk a Bradlec), pomyslnou cestičku k sobě jsme si našli až o několik let později. Skutečnými přáteli, které spojoval nejen velký zájem o hrady a historii, jsme se stali snad až někdy kolem roku 2000. Ale na čas, který následoval po tomto datu nelze nikdy zapomenout. Jsem velmi vděčen Mirkovi např. za rady a následnou technickou podporu při udržovacích pracech na Bradlci, kterou poskytovalo právě jeho SPZHK. Stále zde budu mj. vidět i jeho vysokou postavu, která povětšinou při těchto pracech seděla u ohně v lomě pod Černou věží a likvidovala v plameni nálety, od kterých jsme pravidelně čistili areál hradu… Velmi přínosné pro nás všechny byly též výlety, které jsme podnikali po památkách, zvláště pak hradech a tvrzích, v blízkém a vzdáleném okolí. Mirek dokázal být velmi znalým a poutavým vypravěčem nejen o historii a významu jednotlivých objektů. Hoří-li nyní v některých osobách plamen zájmu o památkovou péči, je to často právě díky Mirkovi, který svůj vnitřní oheň a zápal dokázal přenést i na druhé. Další krok k jisté nesmrtelnosti – nezemřel ten, kdo žije nejen ve svém díle, ale i ve svých pokračovatelích. Koncem července tohoto roku dali jsme poslední sbohem tehdejšímu ministru kultury a vzácnému člověku Pavlovi Dostálovi, Mirek sám zůčastnil se jako host a reprezentant posledního rozloučení s touto výrazně lidskou osobností kulturního života. Možná tato duše „tam nahoře“ nepřestala pokračovat ve svých pozemských aktivitách. A možná právě potřebovala do svého nového týmu dalšího oddaného, zaníceného a léty prověřeného spolupracovníka… a snad volba padla právě na našeho Mirka Hirsche. Kdož ví? A nám nezbývá již nic jiného, než jim oběma případně popřát v jejich další pomyslné spolupráci hodně štěstí. Jsem ve skrytu duše přesvědčen, že patronka Mirkova starobylého rodu sv. Zdislava z Lemberka přijala oba výše jmenované s láskou a v míru. Kvalita života se neměří podle jeho délky, ale podle jeho naplnění. Mirku, pravdivost těchto slov jsi plně dokázal. Odpočívej v pokoji, nikdy nezapomeneme. Martin Vaistauer (otištěno v mírně zkrácené podobě ve zpravodaji HLÁSKA, s. 14 – leden 2006; Klub Augusta Sedláčka Plzeň)