Přijměme starý, zdánlivě němý hrad za svého dočasného společníka a poslechněme tiché vyprávění, které je na věky věkův zaznamenané v jeho kamenné paměti. Historické prameny nezachovaly nám pražádných přesnějších zpráv o počátcích zdejšího hradu. Pověst vypravuje, že zámek tento byl založen od rytíře, jenž královskou dceru unesl. Tu v horské samotě sladký a pevný příbytek si postavil, když pak otec princeznin na potulce v hrad zabloudil, manžely poznal a jim odpustil. Dřívější badatelé kladou dobu vzniku hradu do 14. století, kdy docházelo ke značnému dělení rozsáhlých šlechtických držav a kdy kolonizační činnost podporovaná domácí šlechtou pronikala stále hlouběji do okrajových, stranou civilizace stojících území českého království. Jméno Návarov se poprvé objevuje roku 1365 jako přezdívka vladyky Adama z Heřmanic. "Vyhodnocení posledních archeologických nálezů však umožňuje vyslovit předpoklad, že ke stavbě hradu došlo již podstatně dříve"

První nepochybný držitel se však v historických dokumentech objevuje až k roku 1380, kdy se zde připomíná příslušník mocného rodu Valdštejnů Jindřich. Od konce 14. století, přes celou dobu revolučních husitských válek, byl hrad v držení vladyků Čúchů ze Zásady. "Majitelem Návarova se stal asi r. 1397 oblíbený dvořan krále Václava IV. Jan Čúch ze Zásady". Ačkoliv jejich stanovisko k myšlenkám Mistra Jana Husa vyznívalo nepřátelsky, husitské válečné akce tuto odlehlou oblast nakonec nezasáhly. Díky zadlužení Čúchové hrad a panství později ztratili, novým majitelem se nakonec stal Jiří z Poděbrad. Ten však neměl o rozšíření rodové državy v tomto kraji vážnější zájem. Značně zadlužený Návarov tak jeho dcera Johanka následně prodala roku 1452 panu Mikuláši z předního českého rodu Zajíců z Hasenburka. "Setkáváme se s nimi (rozuměj s Hasenburky - pozn. MV) i na jiných hradech v Pojizeří, na Návarově, Kosti, Troskách, takže ve svých rukou soustředili značný a celistvý územní celek". Tímto rodem vstoupil hrdý hrad nepochybně na vrchol své slávy. Mikulášův syn Jan z Hasenburka aktivně vystupoval v opoziční panské zelenohorské jednotě proti králi Jiřímu z Poděbrad. Pro své bohatství a blízké styky s Lužicí se stal nepříjemným soupeřem královské moci. A opět se ozvaly v severním pohraničí hlasy válečných polnic. Jan z Hasenburka se osobně zúčastnil ničivých kořistnických vpádů do Čech, jeho hlavní nápor byl však roku 1468 u Turnova odražen. "(…) za vlády krále Jiříka z Poděbrad Němci z Lužice mocně do Podještědí vpadli, vše pálíce a ničíce, lidem i dětem násilí činíce. Turnov pak lužičtí zapálili i vsi sousední. Tehdy pak i na ně pohroma přišla. Blízko Loukova pan Michalec dal hráze tří velkých rybníků otevřít, a to Žabokrtského, Žďárského a Žehrovského, a nepřítel ten německý všechen byl poničen, a co zbylo, vojskem hradeckým pobito". Cena za toto smělé vítězství královských vojsk byla však vysoká, zaplacena umrtím jejich hrdinného vůdce, předního českého velmože a přítele krále Jiříka pana Jindřicha z Michalovic a na Bezdězu, jehož skonem vymřel rod pánů z Michalovic - perla českého rytířstva po meči. Hrady vzdorných Hasenburků, totiž Návarov, Trosky, Kost a Hrubá Skála, byly následně roku 1469 obleženy královskými vojsky. Narychlo sebrané žondléřské vojsko z Lužice vypravené ku pomoci posádkám obležených hasenburských hradů však nakonec ponechalo i Návarov svému osudu. Posádka obléhatelům nekladla významnější odpor a hrad byl v krátkém čase královskými vojsky obsazen. V této neklidné době došlo k posledním významnějším modernizujícím stavebním aktivitám na tomto důležitém pohraničním hradě. Bohatými držiteli byla mj. vystavena vysoká štítová zeď se třemi uvažovanými polookrouhlými baštami (z mého pohledu není tato zeď výraznějším revolučním prvkem, vztaženo k době jejího vzniku je v podstatě krokem vzad. Na celém dochovaném úseku se kupříkladu nenachází ani jediná střílna. Střílny by přitom výrazně zvýšily možnost flankování jednotlivých kurtin – úseků hradeb mezi jednotlivými baštami. V tomto případě se tak zeď nechala bránit opět a jen z ochozu. Nevýhodu tohoto zastaralého způsobu obrany prokázalo již mnohem dříve např. dobytí Nového hradu (Praha), který padl právě po znemožnění další obrany zničením ochozů. Samotné bašty pak mají blíže spíše k věžicím či půlkruhovým věžičkám. Též samotný poměr mezi slabou silou a značnou výškou zdi je pro uvažovanou funkci štítu poměrně nevýhodný. Jistou zmatenost pramenící z tohoto nového opevnění lze možná omluvit jistým uvažovaným chvatem při její výstavbě). Roku 1474 zřekli se definitivně Hasenburkové hradu a panství Návarov jako své významné opory. Formálním majitelem hradu se stal Aleš ze Šanova, jenž však vedl dlouhé spory s Heimanem Krušinou z Lichtenburka a na Kumburce, který hrad držel ještě roku 1488. Po jasných dnech nastal pomalu soumrak. Noví majitelé se rychle střídali. Roku 1489 se na Návarově uvádí pán z Tanfeldu, roku 1492 Hanuš z Elsnic. Roku 1502 byl hrad v držení Jana staršího ze Šumburka, roku 1505 kroniky zmiňují Alexandra z Laisneku, roku 1508 se uvádí Jan a Bernart z Valdštejna a roku 1511 Jan z Boskovic. Roku 1515 se návarovské panství stalo na více než století součástí rozsáhlých držav významného českého rodu Smiřických. To však již minula doba hradu jako panského sídla. "Přestože vrchnost na Návarově nesídlila, byl hrad udržován v dobrém stavu jako sídlo vrchního úředníka spravujícího rozsáhlý lestnatý kraj sahající až k pramenům Jizery". Toto období až do třicetileté války se vyznačovalo dobou nebývalého hospodářského rozmachu a živého podnikání - těžbou dřeva, otevíráním nových rudných nalezišť a sklářských hutí. Rozvoj panství neutlumila ani konfiskace panství ve prospěch Jeho Milosti vévodské Albrechta z Valdštejna. Naopak, fungující hospodářské zázemí této državy pomáhalo v zásobování jeho početných vojsk. Roku 1627 byl hrad postoupen jako léno tvrdé, panovačné šlechtičně Gertrudě de Lammote. Právě za její vlády opakovaly se v letech 1639 a 1643 nájezdy nepřátelských Švédů. "Roku 1643 přitáhlo k Návarovu švédské vojsko. Vincent de Lammote s 27 muži přes tuhý odpor hrad neubránil". Pevnost tak byla Švédy opět obsazena. Císařští vojáci zpětně zajistili Návarov až počátkem roku 1644. Aby se těžce zkoušený hrad opakovaně nestal možným opěrným bodem nepřátelských rot, bylo místodržícími v Praze urychleně rozhodnuto o zboření pevného tohoto sídla. "Pevnostmi na slovo vzatými byly ovšem i Trosky, Valdštejn, Zvířetice, Valečov, Tolštejn, Bernštejn, Návarov a ostatní větší hrady, ale přesto, že měly kdysi značný význam, XVII. století již nepřečkaly". Rozsudek smrti nad Návarovem byl ještě téhož roku s podivuhodnou důkladností vykonán. V letech 1664 - 66 posloužil rozbořený hrad lidskému rodu jako levný a dostupný zdroj stavebního materiálu pro výstavbu nedalekého stejnojmenného zámku. Z kdys výstavného hradu se do současné doby dochovaly hlavně mohutné ruiny bývalého věžovitého paláce a část štítové zdi s neporušenou krajní baštou. Bc. Martin Vaistauer