Tmavá silueta hradu Bradlece tvoří již zhruba sedm set let neodmyslitelnou součást jičínského kraje. V naší době přesto přináleží spíše mezi opomíjené svědky bohaté minulosti této kulturní oblasti. Zdálo by se tak, že současným turistům, natož pak rozličným možným badatelům, nemají zříceniny Bradlece snad již co nabídnout. Stále si troufám tvrdit, že opak je pravdou. Hrad je jako otevřená starobylá kniha, opravdu záleží jen na pozornosti jednotlivých čtenářů.
Hrad Bradlec – tajemství věžičky Jenštejnského paláce
„Chceme-li se vydat na obtížnou cestu za pravdou, musíme především sebrat všechnu odvahu, opustit koleje pomáhájící nám až dosud myslet, a vše, co jsme dosud považovali za jedině správné a pravdivé, vystavit pochybnostem. Což bychom si mohli dovolit zavřít oči a zacpat uši jen proto, že se nové myšlenky zdají kacísřské a nerozumné?“ (von Däniken, E.)
Tmavá silueta hradu Bradlece tvoří již zhruba sedm set let neodmyslitelnou součást jičínského kraje. V naší době přesto přináleží spíše mezi opomíjené svědky bohaté minulosti této kulturní oblasti. Zdálo by se tak, že současným turistům, natož pak rozličným možným badatelům, nemají zříceniny Bradlece snad již co nabídnout. Stále si troufám tvrdit, že opak je pravdou. Hrad je jako otevřená starobylá kniha, opravdu záleží jen na pozornosti jednotlivých čtenářů.Velmi zajímavou kapitolu této pomyslné starodávné knihy tvoří pak úchvatné ruiny Jenštejnského paláce – v době slávy hlavního obydlí dávných bradleckých rytířů. Mezi radlec – Věžijejími řádky může pozorný a znalý čtenář následně vyčíst i příběhy zdánlivě již překryté oponou zapomnění.
Z popisovaného paláce se zachovalo do dnešních dní jen torzo, které ve svých základech dosud pevně spočívá na čedičovém bradle. Ostatní části této odvážné stavby byly vystavěny převážně v navazujícím prudkém svahu a časem pak, hlavně vlivem eroze, zanikly. Dochované ruiny přesto vypovídají o umění hradozdění, důmyslnosti a kvalitě zednických prací dřívějších stavitelských mistrů.
V minulých letech nebyla při popisu této části bradleckých zřícenin používána zcela jednotná terminologie. Hned několika způsoby byla v různých informačních zdrojích označována stavba půlkruhového půdorysu, přimykající se ke zdivu Jenštejnského paláce. V četné odborné, turistické i krásné literatuře se v této souvislosti také běžně používají tři rozličné termíny – věžice, bašta, věž/věžička.
Pro hledání pomyslné cesty jsem se zde obrátil hlavně k dílu Tomáše Durdíka. Každý z výše uvedených termínů - věžice, bašta, věž - je srozumitelně vysvětlen např. v jeho Ilustrované encyklopedii českých hradů (Libri, 2000). Jako jisté vodítko mi posloužil též i slovníček odborných kastellologických termínů, uvedený v další jeho knize Hrady kastelového typu 13. století ve střední Evropě (Academia, 1998).
Mimochodem – Tomáš Durdík píše ve zmiňované Ilustrované encyklopedii českých hradů o Bradleci i následující: „Na protilehlé straně nádvoří stál palác s oblým vnějším obrysem, z něhož vystupovala polookrouhlá bašta“ (s. 78). Ve stejném informačním zdroji jsou však na jiné straně pozůstatky tohoto paláce interpretovány jako hradba „z tesaných kvádrů“ (s. 184). Skutečnost je v obou případech ale poněkud odlišná.
Proveďme si stručnou analýzu popisovaného prvku bradleckých zřícenin. Jedná se o polookrouhlou stavbu (její půdorys nedosahuje tvaru ideálního půlkruhu), dochovaná spodní část obsahuje dutinu, stavba je přimknuta k hlavnímu hradnímu paláci a dle uvažovaných, velmi pravděpodobných rekonstrukcí (Remeš (originál obrazu v muzeu Železnice); Tomíček – Úlovec), převyšovala navazující nový hradní palác z konce 14. století (hypotéza o datování objektu – viz další kapitola). Původní podobu této drobnější stavby lze orientačně demonstrovat např. na okrouhlé vížce (též o průměru 6 m; pravděpodobně dílo stejné stavební hutě) střežící původní první bránu na nedalekém hradu Kost (viz např. Menclová, České hrady – díl první 1972, obrázek 608 a 611).Po zvážení získaných informací je pro popisovaný prvek nejpřesnější označení termínem věž. Na základě její velikosti a půdorysu (determinovány charakterem odvážného staveniště na zčásti převislém skalním bradle) lze zvolit upřesňující termín polookrouhlá věž či spíše (vzhledem k průměru stavby) ještě přesněji polookrouhlá věžička.
Po upřesnění základního termínu čeká na možné objasnění další z otazníků vztažných k popisované polookrouhlé věžičce. Některá drobná dílka, hlavně autorů regionálních průvodců různé kvality, zmiňují někdy i tři různé pohledy na dobu vzniku výstavby této části hradu. Za hlavní pramen ke spekulaci o uvažovaných rozličných časových rovinách lze chápat dobře čitelnou, téměř souvislou spáru (na východní i západní straně) mezi zdivem paláce a navazujícím zdivem polookrouhlé věžičky (dále jen věžičky).
První hypotéza považuje věžičku za pozůstatek prvotního hradního paláce z doby Havla Ryby z Bradlece. Druhá hypotéza uvažuje o souběžné výstavbě nové věžičky a navazujícího nového honosného hradního paláce v období držení hradu pány z Jenštejna. Třetí hypotéza označuje věžičku za stavebně mladší prvek, který byl později přistavěn k již existujícímu novému Jenštejnskému paláci.
Velmi pravděpodobně lze uvažovat o souběžné výstavbě věžičky a navazujícího honosného hradního paláce za držení a okázalé přestavby sešlého hradu bohatými pány z Jenštejna (poslední, třetí stavební etapa z konce 14. století). Důkazem je např. i přesné a důmyslné architektonické zakončení „zaobleného povysazení na způsob patrové římsy“ (podvalku) u zdiva věžičky, které je velmi dobře rozpoznatelné z jejího interiéru. Za další důkaz lze považovat i drobné provázání zdiva věžičky s přilehlým palácem pomocí dvou kvádrů (v dochované části) na východní i západní straně. Tyto kvádry je možno vnímat jako jisté stabilizační prvky. S hypotézou o souběžné výstavbě nového paláce a věžičky lze souhlasit i na základě stavebního rozboru (druh použitého pískovce, pojivo … ) a následného srovnání nejen těchto stavebních částí.
V tomto případě zůstává stále nezodpovězen jeden z hlavních otazníků – neoddiskutovatelná svislá spára mezi Jenštejnským palácem a věžičkou. Naskýtá se provokující otázka - proč není pečlivě stavěné zdivo paláce též stejně pečlivě provázáno se zdivem přiléhající, souběžně vznikající věžičky?
Jak asi mohl přemýšlet mistr, který vytvářel zcela jistě dostatečně profinancovaný stavební celek? Proč pevně nesjednotil hmotu věžičky s hmotou navazujícího paláce? Vždyť ani v místech, kde se dnes již zaniklé zdivo věžičky zcela jistě přimykalo k zachovanému zdivu paláce nejsou patrné stopy po provázání. Proč byla věžička vědomě k mase paláce v podstatě jen přitisknuta? Proč je zdivo interiéru věžičky vyzděno, na rozdíl od paláce, též z pečlivě opracovaných pískovcových kvádrů, nejedná se v tomto případě o další snahu po maximální stabilitě štíhlé stavby? Nebyly zde promyšleně zohledněny jisté obavy, ze kterých vyplynulo následné uvažované preventivní stavitelské opatření? Tímto opatřením rozumím přimknutí věžičky k paláci víceméně na čistou svislou spáru. Z mého pohledu ano.
Jak již bylo zmíněno, byla věžička vystavěna na severní časti skalnatého bradla, které v těchto místech vytváří mohutný a odvážný skalní převis. Jedna z výše uvedených citací uvádí mj. i následující slova „(…) stála okrouhlá věžička, visíc téměř ve vzduchu (…)“. Tento dráždivý pocit mohou návštěvníci zažít i dnes, plně však jen v období od podzimu do jara, po zbytek roku jsou zříceniny převážně skryté v náruči/zeleni zdravého vzrostlého listnatého lesa. Ze zkušenosti mohu potvrdit občasné obavy některých turistů o vlastní bezpečí, kteří se prostoru pod převisem, na kterém věžička částečně stojí, raději instinktivně vyhnou. Mohu též potvrdit, že masa zmiňovaného převisu trpí konstantním, převážně jen drobným, spadem. Při běžných udržovacích pracích v tomto prostoru jsem však výjimečně nalézal i mohutnější kameny, které se oddělily z masivu zmiňovaného skalního převisu.
Napadá mě v této souvislosti jistá hypotéza – hlavní myšlenka této práce. Vědomě téměř neprovázané zdivo paláce a polookrouhlé věžičky vnímám, po zvážení výše uvedených informací, jako předvídavé/preventivní opatření středověkého stavitelského mistra – možné zohlednění dřívějších negativních zkušeností s masou převisu, nejistoty či spíše předvídavosti (podobná funkce jako tzv. dilatační spára v konstrukci velkých zaoceánských lodí). V případě možné, byť i jen částečné, destrukce skalního převisu (např. přetížení převisu hmotou věžičky, eroze terénu, narušení hmoty převisu - např. nepřátelskou střelbou v případě obležení, …) by tak při tomto způsobu stavebního provedení vzala za své pouze podstatná část popisované věžičky. Obvodové zdivo samotného důležitého hradního Jenštejnského paláce by dle předpokladu bylo zachováno bez většího narušení, v podstatě pouze s jizvou po zaniklé věžičce.
Řádky předchozích kapitol se snažily, na základě dostupných i odvozených stavebních a historických skutečností, co nejtěsněji přiblížit k možné realitě stavebního vývoje věžičky. Pojďme se nyní, za využití stejné metody, pokusit přiblížit i možnému využití tohoto drobného prvku v době vrcholného života hradu.
Odbornými autory bývá polookrouhlá věžička hradu Bradlec orientačně srovnávána mj. s polookrouhlou věžičkou hradu Karlštejn, Kost a Velhartice.
A hypotetický odvážný závěr těchto komparací? I v polookrouhlé věžičce Jenštejnského paláce hradu Bradlec lze bez vážnější konfrontace předpokládat drobnou hradní kapli. Tato bohoslužebná prostora mohla být umístěna v jedné z vyšších úrovní – pravděpodobně v druhém podlaží. Pod touto kaplí lze odvážněji uvažovat i o, jen občasně využívaných, skromných prostorách pro možného kaplana. Poslední patro poloohrouhlé věžičky mělo zcela jistě hlásný i obranný charakter. Naopak přízemní prostory věžičky (dochovány – dříve přístupné pouze otvorem v podlaze prvního patra) mohly být využívány pro provozní účely.
Dle mezigeneračního ústního podání(!!!) bývala prý tato štíhlá věžička nazývána Jehla či častěji Putna (viz též Michalovice, Velhartice…). Uvažovaná hradní kaple byla prý též zasvěcena (např. opět jako na hradě Kosti) P. Marii
Zajímavost - přízemí věžičky (přístupné pouze otvorem v podlaze prvního patra – tato úroveň zde = i uvažované dočasné prostory pro kaplana) bývalo údajně využito i jako další – drobná, pomocná - cisterna pro dešťovou vodu, která byla zachytávána střechou přilehlého Jenštejnského paláce. Z mého pohledu by i toto krajně nezvyklé umístění hradní cisterny mohlo být v hypotetické rovině akceptovatelné. Lze tak uvažovat o pomocném vodním zdroji, který by nedoplňován „vyschl“ nejdříve po několika týdnech intenzivního využívání – samozřejmě, pokud by dříve nezanikl např. při těžším ostřelování hradu (viz výše – hypotéza o svislé spáře). Umístění uvažované cisterny v masivu vysoko položené věžičky bylo by opravdu poměrně nezvyklé (viz výše), ale ne ojedinělé. Dle dávného vyprávění kastelána z hradu Trosky obsahuje cisternu na dešťovou vodu např. i zdejší věž zvaná Panna, která se směle vypíná na strmém vysokém čedičovém sopouchu (57 m).
Dlouhodobé pozorování – i v dnešní době (po intenzivnějších dešťových přeháňkách…) se na dně věžičky voda udrží (často i v několika centimetrové výšce) až několik dnů. V čase jarní návštěvy dne 3. dubna 2006 byla věžička výjimečně naplněna vodou dokonce až do výšky 84 cm (= cca 2,6 m3). Čelní strana promrzlého silného zdiva přesto nevykazovala znaky po působení možné průsakové vody (led, rampouchy či alespoň mokré zdivo). Stopy po ledovém krunýři (silnější námrazky po vnitřním obvodu zdiva) taktéž potvrdily několikadenní konstantní výšku hladiny vody v přízemí věžičky.
Za nejpravděpodobnější zdroj stavebního materiálu – odolného pískovce žluté barvy – využitého pro stavbu Jenštejnského paláce a polookrouhlé věžičky lze předpokládat zaniklý lom, který se nachází asi 600m pod vrcholem Bradlece. Je lokalizován vlevo u poničené, pozvolna stoupající cesty směřující již po staletí od Bradlecké Lhoty vzhůru na hrad. Objem vytěženého materiálu a porovnání vzorků místního žlutého pískovce se vzorky z hradu tento výše uvedený předpoklad dále potvrzují.
QUO VADIS – Bradlec? Hrad je nutno zachovat jako přísně uzavřenou archeologickou lokalitu. Snahou je vyhnout se v maximální míře jakékoliv komercionalizaci, která postihla již několik objektů v okolí. Bradlec již splnil svou hlavní funkci, jež ho kdysi vyzdvihla k hodnotnému životu. Po splnění jeho prvotních úkolů náleží mu právo na „věčný spánek“. Tento běh časů je třeba respektovat. Objekt je třeba pochopit, neměnit jeho cestu, ale pomoci mu jít daným směrem dále.
I zde je třeba mít na paměti např. jaký negativní přínos pro běžně nedozorované objekty má stavba (snad i v dobré víře) přístupových komunikací. Viz např. nepříliš vzdálený hrad Pařez, který po výstavbě místní asfaltové komunikace velmi trpí zvýšeným přílivem běžných návštěvníků a jejich často až vandalským chováním (ohně pod klenbami aj…). Opravdoví fandové a příznivci si svou pomyslnou cestičku na hrad Bradlec vždy najdou, konzumním příznivcům historie doporučuji např. nedaleký, oblíbený a již částečně zajištěný hrad Kumburk, který v sezóně nabízí vše, po čem srdce běžného turisty prahne (neomezenou vyhlídku, razítka, turistické známky, … ). Každý objekt je individualita a má (podobně jako člověk) jiné potřeby a jiné poslání.
Bradlec současnosti = tzv. uzavřený castelloterapeutický hrad v chráněném pásmu, prováděny pouze nejzákladnější udržovací práce plus sběr a zveřejňování informací, hlavně pro odbornou veřejnost.
Poznámka – castelloterapie - termín je mým „vynálezem“, který již delší čas s úspěchem předkládám vnímavé veřejnosti; (viz např. stručná zmínka ve zpravodaji Klubu A. Sedláčka - Hláska r. 2005); samotná idea (i bez pojmenování) však již trvá několik staletí (s jistou nadsázkou viz. např. i „posedlost“ B. Balbína, K. H. Máchy … … … ) – volně přeloženo léčba hradem. Využívání vzácné pozitivní plnohodnotné vyrovnané energie pramenící z přátelských setkání, z osvobozující přínosné fyzické práce – to vše umocněno místem kulturně-historické lokality a především duchovní energií a poznatky pramenícími z GENIA LOCI popisovaného, nenarušeného místa – dávného panského sídla. Obecně prospěšné citlivé činnosti přínosné jak pro samotné objekty, tak pro většinu zúčastněných. Tato léčivá setkání umožňují nalézt symbiózu těla, duše i ducha. Hrad Bradlec je z tohoto pohledu možno považovat za průkopnické místo. Věřím, že v budoucnu bude termín castelloterapie s hradem Bradlec (inspirace) neoddělitelně spojován. Shrnuto – je lepší trávit volnozájmový čas na hradní zřícenině, než v čekárně lékaře
(Stručný výňatek z obsáhlejšího dílka „Bradlec – Věžička Jenštejnského paláce – hypotéza“)
Poděkování všem, kteří kdy na jakýkoliv hrad „vynesli v dobrém úmyslu byť i jediný kámen“.
Informační zdroje:
Anděl, R.; Kabíček, J.: Hrady a zámky libereckého kraje: Liberec, Krajské nakladatelství, 1957
Dostál, J.: Zlatou stezkou po Českém ráji: Praha, KČT, 1948
Durdík, T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů: Praha, Libri, 2000
Kolektiv autorů: Čas hradů v Čechách: Praha, Horizont, 1996
Kolektiv autorů: Český ráj a Podkrkonoší: Praha, Olympia, 1982
Kolektiv autorů: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezku – díl 6. – Východní Čechy: Praha, Svoboda, 1989
Menclová, D.: České hrady – díl 1.: Praha, Odeon, 1972
Sedláček, A.: Hrady a záky – díl V. Podkrkonoší, Praha, Šolc a Šimáček, 1933
Tomíček, T.; Úlovec, J.: Hrad Bradlec, Praha, CASTELLOLOGICA BOHEMICA 8, 2002
Šmejcová, V.: Osobní rozhovory a vyprávění místní rodačky a stálé obyvatelky (po staletí zde usedlého zemědělského rodu; babička autora)
von Däniken, E.: Vzpomínky na budoucnost, Praha, Baronet, 1996
Wenig, A.: V Českém ráji: Praha, Nová osvěta, 1947
Výsledky vlastní badatelské práce
Bc. Vaistauer Martin